Jeden

5. března 2017 v 21:28 | mentally disturbed |  Střípky života
Sport a piva. Vodnice. Pivo. Ukážu tě svým spolužákům. Další den na koleji se k tobě můžu konečně přitisknout. Sport. Pivo. Soutěž v chlastání. Jako bychom si museli něco ještě dokazovat. Nějak mi to všechno splývá. Vleču se k tobě. Druhej den piva rovnam kilákama v nohách. To je zvyk. Skolí mě rýma, kterou se mi nepovedlo ani přepít. A nepovedlo se to nikomu z nás. A to jsme se snažili. Zase sport, piva a láska na koleji. V tejdnu zas piva, a už mě to přestalo bavit. Chce to si dát voraz. No dam si ještě čtyři a pak si to můžem rozdat třeba tady cestou, u plotu. Otevřít knajpu a pak třeba tam. To už je čas poznat tvojí rodinu? Mam strach, já ti tu svojí představit nemůžu, promiň. Ale předtím ještě něco. Miluju tě. Neřekla jsem to nikdy nikomu. Mam ale pocit, že teď to můžu říct. Kultura, pivo, osahávání a nadrženost. Sport, pivo, sex v prázdný knajpě. Dvě hodiny spánku a vlak. Začne další tejden, chci tě vidět, tak se jdu válet k tobě do postele. Každej den jsem na kovárně a když ne, najdete mě v jiný knajpě. Pivo, panáky, co nepiju, okno, asi sex, pár hodin spánku a vstyk, musíš jet. Já vysportuju ty včerejší panáky a jdu na kovárnu. Nalejvat jiný lidi. Stejská se mi, když tu nejseš.
 

Spiritus

11. ledna 2017 v 0:28 | mentally disturbed |  Střípky života
V knajpě je klid. Jsme tam skoro sami. Týpci věší na okna výnoční světýlka.

Je to celý o píchání vlastně

7. prosince 2016 v 1:53 | mentally disturbed |  Střípky života
Dopsala jsem minulej článek. Je to už pár tejdnů a teď mě mrzí, že jsem to nenapsala hned. Teď už si těžko vzpomenu na to, jaký to přesně bylo, žejo. Časem se všechny pocity pomalu vytrácí. I ty nejsilnější.

Čaj, dýmka. Pak pivko. Nějaký afrodiziakum, či co. Jako vždycky po týhle kombinaci na sebe máme ještě větší chuť než jindy. Je jedno, že končí říjen a že venku už nikdo nepíchá. Dětský hřiště ve dvě ráno.

Toulat se po městě, užívat života,nějaká kultura, párky a skončit u tebe v objetí. Nevnímat čas. Lidi si hodiny posunuli. A já přišla o hodinu s tebou, chci ji zpět.

Povinností moc nemám a tak se poflakuju tak nějak životem. Snažím se, aby nebylo moc dní, ve kterých se houby stane, ale přesto se to někdy stane. Naštěstí ne často.

Nosim lidem piva a když maj dost a jdou domu, my dva se chystáme taky. Přitom bych tu nejradši s tebou ještě chvíli byla. Obejmeš mě a máš mě. Jsme moc nesmělý na to, abysme to udělali hned. Ale jsme moc nadržený na to, abysme to neudělali. Tak se provětráme venku, dojde nám, že chcem oba to stejný a vrátíme se zase zpátky. A teď mi řekni nejdivnější místo, kdes to dělal.

Dny letěj jak splašenej drak. Jsme plný chtíče a tak se občas ztratíme z knajpy a místo dalšího piva si dáme jedno kolo. Kámoše v další knajpě s muzikou už nestihnu.

Na konci tejdne do sebe leju piva zas. Dam si o asi jedno víc, než jsem chtěla. Do tvý postele se vláčíme tmou přes celý město. Cestou se proplížim domu pro věci na další den. Spát jdem ráno a ráno i vstáváme. Jsem jak přejetá. Večer se zas snažim protáhnout k tobě, málem to nevyšlo. Jsme mrtvý a tak necháme kopulaci na ráno.

Po dlouhý době klasickej start týdne v hospodě s muzikou. V půlce toho tejdne zmizim do města, kde se jen jí, pije a sportuje. Skončí tejden, jako skončí další rok mýho života. Nemam to moc ráda, ale teď je to jiný. Snad si ani tolik nezasloužim. Citově sejmutá se vláčim domu.

Vidíme se častěji, ale nemáme na sebe tolik času v soukromí. Chybíš mi. Chci, abys mi byl blíž. Nějakej chlast a nějaký průpovídky jiných lidí. Tohle už tu bylo. Je to trochu divný, to jo. Skoro o sobě nic nevíme, přiznáme si po roce, co to spolu táhnem. Zejtra si pokecáme. Podpálíme dýmku a já ti řeknu i věci, kterých nikdo nemá tušení a je mi fajn. Asi jsem to potřebovala. Snad jsi ten správnej člověk.

Končí další tejden a my končíme pod okny koleje. Dveřma jít nemůžem, stepujem pod balkony a spřádáme plány. Po flašce vína, co jsme vypili cestou, to bude šplhat samo. Jo, jasně, že umim šplhat po prostěradlech. Nikdy jsem to nedělala, ale teď mam pocit, že mi to prostě pujde. Nakonec šla kolejná pryč a my mohli proběhnout. Nahoře dáme čaj a pak tam zůstanem s P3 sami. Jsem utahaná jak kotě. Ale trochu života v sobě ještě najdu. Cesta domu druhej den je nějaká smutná, přide mi. Taková stejná.

Vidíme se jen u piv a na konci tejdne u dýmky.

Poslední den v tejdnu koukam na západ slunce v jiný nadmořský vejšce a je mi krásně, i když chvílema necejtim prsty na rukou. Jednou bych chtěla bejt někde mimo města, lidi, v klidu, v přírodě a nevnímat tu nekonečnou a marnou honbu za štěstím a prachama.
 


Málo

26. října 2016 v 18:17 | mentally disturbed |  Střípky života
Točí se to dokola, pořád. Pravidelnej sex za úplnou svobodu a volnost. Vzala jsem to. Většina lidí to tak dělá. Já až se tak zařídila až nedavno. Váhám, zda není ještě brzo, jestli si to můžu dovolit.

Kolotoč

13. září 2016 v 0:54 | mentally disturbed |  Střípky života
Trocha sportu, zábavy a sexu v trávě. Tři hoďky spánku v posteli a zas bereš karimatku a nějaký pití. Dalo by se říct příroda a klid. Ale párek ti daj na každým kroku a přiožralí trampové tu taky nejsme jediní. Dojdem pro dřevo do lesa, opečem buřty, dopijem zásoby a jdem se projít, Pak na nás padne únava a jdem spát. Promiň, nechtěla jsem hned usnout, omlouvam se sobě v duchu. Ráno se probudím, nadechnu čerstvýho vzduchu a je mi fajn. Je mi ještě líp, když se ke mně přitiskneš. Je nám jasný, že to chcem. Pak je už ale čas se vyhrabat a jít na rohlík do bufetu. Dny utíkaj a je tu zas pondělí a s nim spojenej sport, piva a sex. Je to skvělý. Další den jsme se měli vidět, ale neklaplo to. To úterý bylo celý nějaký pochmurný, když na mě při poslechu Rigor Mortiz padla nějaká tíseň, mizernej pocit. Myšlenky, co neměly žádnej základ v reálu, mě nějak pohltily. Docela divný. Dny letí dál a zas se vidíme. Najdem nejtemnější místo v parku a tam se necháme sežrat komárama. Jo, stojí to za to. Jsme přecejenom lidi pohánění chtíčem. Jdu do svý postele, abych na chvíli zavřela oko a mohla jít podávat výkony, jak přes den, tak taky v noci. Přijde pondělí, který je ale ochuzený o klasickej závěr. Pak přijde středa a jdeme slavit to že léta utíkaj jako divý. Než přijdu na oslavu, dám si pár kousků. Mám náskok, kterej mi chvíli vydržel, pak mě ostatní dohnali. Nebo ne, já ani nevim. Najednou jsem na ostrově s P3 a líbáme se, pak jdu domu, ani si nepamatuju, kudy jsem se táhla. Dny letí dál a některý z nich mě štvou, protože se v nich houby stalo. V pátek se z ostrova táhnem k tobě na kolej. Spát prej už nemá cenu, jsou asi dvě a v šest zvoní budík. Nakonec jsme oči na chvíli zamhouřili. Ráno se oba sbalíme a zmizíme. Pak den, ve kterým se houby stalo. Poslední den v tejdnu se vydáme na vejlet, to páry dělaj ne? Jdem cestou, ztratíme ji, pak zas najdem. Asi jak cestu k sobě. Pak zas trochu ošizený pondělí. V půlce tejdne si tě vedu do svý knajpy, mizíš do jiný, já zůstávám, připiju se, ty se připiješ a pak s kámošema chodíme přes město tam a zpátky. To je jedno, že jsou dvě ráno. Letí to dál. Pojď se mnou za město, provedu tě tady. Nakonec já sama obdivuju tu krásu tady. Za mým městem je krásně. Asi jako za každým městem. Některý města jsou celkem pěkný, ale mimo ně je krásněji. Pár dní jsme neměli šanci. Teď zas můžem všechno. Chci tě. Pomalu se stmívá, ale pořád je teplo. Chcem pivo. Je zase ráno, výkony, pak relax venku. Další den jsi daleko. Pak zase trošku ochuzený pondělí, ochuzenej celej pracovní tejden. Ve středu ti to seklo. V sobotu se přiřítim z jiný nadmořský vejšky a únavu, co bych měla cejtit, necejtim. Ráno taky ne. To až když se rozloučíme.



Proti všem

10. srpna 2016 v 14:47 | mentally disturbed |  Střípky života
Ještě v opojení jsem dopsala minulej čánek, sbalila se a zase zmizela. Podobně jako loni. S podobným pocitem. S pocitem, odjíždim od někoho, kdo si na mně asi párkrát vzpomene, než se vrátim. Stejně tak já budu ve svý hlavě promítat různý scénáře. Letos je to trochu mocnější. Nechávam tu někoho, komu po mně možná bude i trochu smutno. A mně trochu taky. Zvedam kotvy. Od všeho se odpoutat. Daleko od svý postele, od všech postelí.

Je mi fajn, procházim se v oblacích, uplně jiná nadmořská vejška, pak popíjim a koukam na město za jezerem ve tmě. Ve dvě ráno vylezu na strom a vim, že až slezu, ještě musim kouknout, cos mi napsal. No dobře, zas tolik jsem se od všeho neodpoutala. Jenom trochu.

Vrátim se zpátky a v hlavě mam furt to stejný. Chtěla bych jen bejt. Bejt s tebou. Bejt v posteli třeba. Bejt na stejný vlně. Bejt volná. Bejt. Nevim, jestli to dokážu brát vážně. Jestli vůbec něco dokážu brát vážně. Jestli je to správný, když o všem pochybuju a nic neřeknu. Teď je mi fajn, ale co za měsíc. Na takový vážný věci já nemam koule. Ale mam tě ráda.

U pramene hynu žízní

19. července 2016 v 2:08 | mentally disturbed |  Střípky života
Čas, nevim ani, jestli utíká, nebo skoro stojí. Já ale stojim určitě. Pořád v jednom bodě. Stojím a trochu tu přešlapuju. Občas se otočim, abych viděla, co je za mnou. Všechno je tak vzdálený. Jsem od všeho tak daleko. Od minulosti a asi i od budoucnosti.

Další články


Kam dál

''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain