Nevíme nic, co jako bude

6. srpna 2017 v 13:34 | mentally disturbed |  Střípky života
Končil květen, já po dlouhý době dejcham čerstvej ranní vzduch. Lidi táhnou z barů, já do roboty. Taky dobrý. Stíham všechno, den je dlouhej, jak jsem ho nidky neznala. Rachota, sport, pivo. Časem se mi ze stereotypu začíná vytrácet ten pohyb, tak jsem trochu nasraná. Někdy jdu pro jedno pivo šest kiláků a pak do tvý postele. Když mě přijdeš vyzvednout do mý knajpy, beru to jako důkaz čistý lásky. Jsem za tebe ráda. Zatimco kamarádi už maj pročtený všechny diskuze na emiminu, já chci ještě chvíli blbnout tady na tom světě bez závazků a probíham kolem kolejný abysme stihnli jednu rychlovku a já pak mohla zas vypadnout. Je pátek a jdem jedno z těch malejch zapít, zpátky jedem na kole všichni, i když do knajpy přijel na kole jen jeden. Opilým se večer nic nestane. To přijde až druhej den. Jdu to vychodit. V cíli pivo. V neděli za čárou v jiný nadmořský vejšce. Jinej svět,přitom tak blízko. Tentoktrát i s tebou. Musim tě to naučit. V pondělí osahávání za mostem, pak jen rachota a nalejvání chlastů v knajpě. Pak na čtrnáct dní zmizim. Nejsem daleko, to ne. Jinej život na chvíli, baví mě to. Jen nejsem zvyklá na to, aby se mi stejskalo. Přijedu a táhnem se na pivo, pak k rybníku, co je dál než se mohlo zdát. Od rybníka běžíme za autobusem, co staví tam, kde to ani místní barmanka nezná. Zas pokračuju ve svým koloběhu knajpa, rachota, pivo, rachota, pivo...Když ten tejden skončí jedem tam, kde buď sportovci chlastaj, nebo alkáči sportujou, už to nevim. Vypijem všechno co teče a když nám zavřou podnik, jdem do stanu, animální pudy jsou jistý, jako loni. My to berem jako dovolenou, ale naše vnitřní orgány přestávaj tolerovat naše rebelství. Další tejden uteče jak voda a už zase klopíme piva za další škvrně. Teď ale sto kiláků daleko a jdem spát na louku pod stan. Je to fajn, dokud nám stan nespadne na polonahý těla a jsme vyzváni na poslední várku panáků. Pak jdem za sportem, kterej nám moc nejde. Člověk si musí určit, jestli chce bejt profi alkoholik, nebo profi sportovec. Asi. Další tejden jedu tam, kde jsem byla před pár dny, ale tohle je uplně jiný. Minulej rok jsem tady málem ulítla, letos se to nesmí stát. Je to těžký, ze života, kdy jsem si dělala přesně to, na co jsem měla kdy chuť bez výčitek, je teď život, kdy už to neni akceptovatelný. Ne podle názorů společnosti, ale ani podle mýho svědomí. Někdy musíš obětovat krátkodobý štěstí něčemu dlouhodobějšímu. Že to ve vztahu k vztahům říkám zrovna já, mi přijde taky divný. Zvládla jsem to. Takže dobrý, teď už spolu můžem bydlet.
 

Deset

27. července 2017 v 22:02 | mentally disturbed |  Střípky života
Deset let.

Život je uplně jinde než kde jsem myslela, že bude.

Chtěla jsem chodit na vejšku, jako všichni, co vystupovali u kolejí na zastávce z trolejbusu. Jo, když jsem byla malá, věděla jsem, že to bude nejlepší část života, pak už nic lepšího nebude. Měla jsem pravdu. Jen teď už cejtim ten zlom mezi časem, kdy můžeš úplně všechno, a časem, kdy už je to blbý. A to je blbý.

Ty koleje v mým městě jsou pořád stejný. Za poslední rok jsem tam strávila několik desítek nocí. Je mi trapný, že ke mně jít nemůžem. Nějak to takhle dopadlo. Žiju dva životy, který nechci spojovat. Možná ani proto jsem se nikdy s nikým nechtěla sbližovat. Každej má svý problémy a ty mu přijdou velký. Nechtěla jsem bejt litovaná a tak jsem naprosto odtrhla tyhle dva životy. Ten šťastnej a ten druhej, do kterýho jsem si netroufla nikoho vzít.

Ty se pořád usmíváš, říká mi kámoš. Jo, protože si užívam času s tady. Času, kdy si žiju svuj život, kterej můžu ovlivnit. To, co se děje doma, s tim moc nenadělam, rodinu si nevybereš a detství taky ne. Nechci říkat, že jsem měla nešťastný dětství, ale někdy to bylo prostě divoký a já s tim nemohla nic udělat. Zažila jsem vlastně takový věci, který bys mi neuvěřil ani ty, a to mě mrzí. Asi ti to jednou celý vyklopim, ale ještě ne. Ty bys to možná vstřebal, ale co tvoje rodina, nebo kamarádi, chtěl bys to určitě někam ventilovat a to nechci. A nechci si stěžovat. To ne. Všechno, co se kdy stalo, formovalo mojí osobnost a myslim, že je to dobře, že mi to něco dalo.

Chci trochu pryč. Chci svý klíče a svůj výhled na kus nebe. Takhle to nejde. Ty budeš mít ty klíče taky a snad to dáme.

A co by na to řekl táta?

To nevim.

Dva

16. května 2017 v 13:53 | mentally disturbed |  Střípky života
Cinknu klíčema a jdeme do knajpy. Je to dobrodrůžo, ale kdybysme mohli ke mně, byla bych radši. Za tři dny znova. Baví mě to a je to zároveň trochu zoufalý. Každej chce mít svý akvárko a vlastní balkon. I já. Byt s oknem, ze kterýho je vidět slunce, ne protější barák. A možná bych si tam vzala i tebe. Ale co já vim, jestli to už neni moc. Vidíme se pořád a ještě mi nelezeš na nervy. Dokonce, když jsem sama, chybíš mi. Tohle neni dobrý, když se z jednoho člověka stane jen půlka jednoho celku. Je to hezký, ale co když to nevydrží napořád, žejo. Pak ze mě bude jen zhroucená dušička, jen ta půlka. A co já vim, jestli s tebou chci popíjet čaj i za deset let. Jestli mý děti budou i tvý. Nechci to teď vědět.

O víkendu na samotě. Práce a příroda. Taky klid a pohoda. Chlast a muzika. Restart. V tejdnu honba za povinostma. O víkendu příroda, sex, sport a pivo. Taková část stereotypu, co mě baví. Je už hezky a tak si to můžem rozdat třeba tady za seníkem, jako loni.

Když mi píše P2, nechce se mi nikam jít a vymejšlim výmluvu a přijdu si trapně. Nakonec ale zvednu kotvy a jsem ráda, že jsem šla. Nemůžeš před svým svědomím pořád utíkat, holka! A lhaní je trapný.

Druhej den pijeme v naší knajpě a pijem všechno. Pak tam přijdeš ty a asi tě fakt miluju. Chci tě. Teďka, tady u semaforu u křižovatky je to blbý, jdem dál. Den oddych a pak jsem v knajpě do rána s muzikou a taky s tebou. Nalejvam všem a všichni jsou nezničitelní, jakoby jim každý další pivko dodalo enegrii k tomu dát si ještě další dvě. Venku skoro světlo, táhnem se k tobě.

Výšlap na kopec v noci, kovárna a cesta tam, kde jsi trávil dětství. Vážně už znam svojí tchýni? Uplně jinej život. Klid a ticho.

Na konci tejdne oslavíme konec zimní sezóny a pak jdem k tobě. Je to rok od druhýho prvního randezvous, svět je divnej.

Škola, práce, škola, práce, práce, takovej je život? Ale dobře. Život se odkládá na víkend. Čím blíž k dospěláckýmu životu, tím větší propast mezi všednímy dny a víkedny. Neděle na rakouský skále a pak v český knajpě. Jakobych to tu znala. Pak se sekneme na ostrově v našem městě.

Dva dny jsem se zapíchla doma, abych dala jednu zkoušku. Lásky čas a my dva sedíme u kompů, každej nad svým problémem. Na konci tejdne zvedáme kotvy a jedem sežrat nějakou flákotu do malý vesničky. Další den v knajpě klopíme piva a na poslední malý jdem asi 2 kiláky, vypijem ho a jdem ty dva kiláky zase domu.

Po sto letech se spolužáky na pivku, no co, že jdu za chvíli do roboty. Stejně jdu nalejvat lidem, co tu sedí kolem nás.

Ke konci tejdne jdem na pivko několik kiláků a cestou zpátky zjistim, že se mě nebojíš a nebál by ses se mnou sdílet postel, koupelnu i skříň. Najít nějakej kamrlík a mít kde souložit i v tejdnu. Takovej život bude třeba fajn.
 


Jeden

5. března 2017 v 21:28 | mentally disturbed |  Střípky života
Sport a piva. Vodnice. Pivo. Ukážu tě svým spolužákům. Další den na koleji se k tobě můžu konečně přitisknout. Sport. Pivo. Soutěž v chlastání. Jako bychom si museli něco ještě dokazovat. Nějak mi to všechno splývá. Vleču se k tobě. Druhej den piva rovnam kilákama v nohách. To je zvyk. Skolí mě rýma, kterou se mi nepovedlo ani přepít. A nepovedlo se to nikomu z nás. A to jsme se snažili. Zase sport, piva a láska na koleji. V tejdnu zas piva, a už mě to přestalo bavit. Chce to si dát voraz. No dam si ještě čtyři a pak si to můžem rozdat třeba tady cestou, u plotu. Otevřít knajpu a pak třeba tam. To už je čas poznat tvojí rodinu? Mam strach, já ti tu svojí představit nemůžu, promiň. Ale předtím ještě něco. Miluju tě. Neřekla jsem to nikdy nikomu. Mam ale pocit, že teď to můžu říct. Kultura, pivo, osahávání a nadrženost. Sport, pivo, sex v prázdný knajpě. Dvě hodiny spánku a vlak. Začne další tejden, chci tě vidět, tak se jdu válet k tobě do postele. Každej den jsem na kovárně a když ne, najdete mě v jiný knajpě. Pivo, panáky, co nepiju, okno, asi sex, pár hodin spánku a vstyk, musíš jet. Já vysportuju ty včerejší panáky a jdu na kovárnu. Nalejvat jiný lidi. Stejská se mi, když tu nejseš.

Spiritus

11. ledna 2017 v 0:28 | mentally disturbed |  Střípky života
V knajpě je klid. Jsme tam skoro sami. Týpci věší na okna výnoční světýlka.

Je to celý o píchání vlastně

7. prosince 2016 v 1:53 | mentally disturbed |  Střípky života
Dopsala jsem minulej článek. Je to už pár tejdnů a teď mě mrzí, že jsem to nenapsala hned. Teď už si těžko vzpomenu na to, jaký to přesně bylo, žejo. Časem se všechny pocity pomalu vytrácí. I ty nejsilnější.

Čaj, dýmka. Pak pivko. Nějaký afrodiziakum, či co. Jako vždycky po týhle kombinaci na sebe máme ještě větší chuť než jindy. Je jedno, že končí říjen a že venku už nikdo nepíchá. Dětský hřiště ve dvě ráno.

Toulat se po městě, užívat života,nějaká kultura, párky a skončit u tebe v objetí. Nevnímat čas. Lidi si hodiny posunuli. A já přišla o hodinu s tebou, chci ji zpět.

Povinností moc nemám a tak se poflakuju tak nějak životem. Snažím se, aby nebylo moc dní, ve kterých se houby stane, ale přesto se to někdy stane. Naštěstí ne často.

Nosim lidem piva a když maj dost a jdou domu, my dva se chystáme taky. Přitom bych tu nejradši s tebou ještě chvíli byla. Obejmeš mě a máš mě. Jsme moc nesmělý na to, abysme to udělali hned. Ale jsme moc nadržený na to, abysme to neudělali. Tak se provětráme venku, dojde nám, že chcem oba to stejný a vrátíme se zase zpátky. A teď mi řekni nejdivnější místo, kdes to dělal.

Dny letěj jak splašenej drak. Jsme plný chtíče a tak se občas ztratíme z knajpy a místo dalšího piva si dáme jedno kolo. Kámoše v další knajpě s muzikou už nestihnu.

Na konci tejdne do sebe leju piva zas. Dam si o asi jedno víc, než jsem chtěla. Do tvý postele se vláčíme tmou přes celý město. Cestou se proplížim domu pro věci na další den. Spát jdem ráno a ráno i vstáváme. Jsem jak přejetá. Večer se zas snažim protáhnout k tobě, málem to nevyšlo. Jsme mrtvý a tak necháme kopulaci na ráno.

Po dlouhý době klasickej start týdne v hospodě s muzikou. V půlce toho tejdne zmizim do města, kde se jen jí, pije a sportuje. Skončí tejden, jako skončí další rok mýho života. Nemam to moc ráda, ale teď je to jiný. Snad si ani tolik nezasloužim. Citově sejmutá se vláčim domu.

Vidíme se častěji, ale nemáme na sebe tolik času v soukromí. Chybíš mi. Chci, abys mi byl blíž. Nějakej chlast a nějaký průpovídky jiných lidí. Tohle už tu bylo. Je to trochu divný, to jo. Skoro o sobě nic nevíme, přiznáme si po roce, co to spolu táhnem. Zejtra si pokecáme. Podpálíme dýmku a já ti řeknu i věci, kterých nikdo nemá tušení a je mi fajn. Asi jsem to potřebovala. Snad jsi ten správnej člověk.

Končí další tejden a my končíme pod okny koleje. Dveřma jít nemůžem, stepujem pod balkony a spřádáme plány. Po flašce vína, co jsme vypili cestou, to bude šplhat samo. Jo, jasně, že umim šplhat po prostěradlech. Nikdy jsem to nedělala, ale teď mam pocit, že mi to prostě pujde. Nakonec šla kolejná pryč a my mohli proběhnout. Nahoře dáme čaj a pak tam zůstanem s P3 sami. Jsem utahaná jak kotě. Ale trochu života v sobě ještě najdu. Cesta domu druhej den je nějaká smutná, přide mi. Taková stejná.

Vidíme se jen u piv a na konci tejdne u dýmky.

Poslední den v tejdnu koukam na západ slunce v jiný nadmořský vejšce a je mi krásně, i když chvílema necejtim prsty na rukou. Jednou bych chtěla bejt někde mimo města, lidi, v klidu, v přírodě a nevnímat tu nekonečnou a marnou honbu za štěstím a prachama.

Málo

26. října 2016 v 18:17 | mentally disturbed |  Střípky života
Točí se to dokola, pořád. Pravidelnej sex za úplnou svobodu a volnost. Vzala jsem to. Většina lidí to tak dělá. Já až se tak zařídila až nedavno. Váhám, zda není ještě brzo, jestli si to můžu dovolit.

Další články


Kam dál

''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain