Veronika K.

26. září 2010 v 19:12 | mentally disturbed |  Pseudoumění
Je teprve něco po půl šestý ráno a já už jsem vzhůru kvůli bolestem, co mě nenechají dýl spát. Venku je tma a v ulicích ještě klid. Jsou prázdniny, tak nemá nikdo důvod takhle brzy vstávat. Nikde nikdo, jen depresivní ticho všude kolem. To dotěrné ticho je tu se mnou každý den. Nakloněná nad mísou, zvracím. Pak si umeju ksicht a udělám kafe. Opakuje se to každý ráno. Můžu jen čekat, kdy tohle všechno skončí. Je to peklo, tenhle měsíc. Táhne se jakoby nikdy neměl skončit. Můj život je bez chuti a jsem v tom sama. Všichni kolem smějí, nebo alespoň mají někoho nebo něco, co je těší. Já ne. Drogy se staly součástí mého života. Teď jsem sice skoro měsíc čistá, ale můžu říct, že to nikdy nebylo horší. Je mi opravdu hrozně. Omámila jsem své smysly dávkou léků proti bolesti. Únavu topim v kafi a zabíjím ticho muzikou. A zítřek nás jiným ránem nepřekvapí.


Strávila jsem skoro dva roky v tom euforickým pocitu. Jo, byla jsem mimo realitu a pár lidem se to moc nelíbilo. Je to přece můj život, říkávám si pořád. Sama přitom nevím, kdo jsem. Iluze o bezstarostným klidným životě jsou už taky dávno pryč. Dlouho jsem žila spořádaný život. Ale asi mi přišel moc nudný. Koncem prváku jsem se našla v jiném světě. Žít, být nezávislá a hlavně volná. Probudit se s klidnou hlavou a nevědět, co bylo a už vůbec co bude. Bezdůvodně se smát životu a neřešit nic. Stal se ze mě flegmatik. Dost velkej, bylo mi všechno jedno. Ztratila jsem plno přátel, co se ke mě přestali hlásit. Od nich už nečekám nic, oni ode mě taky ne. Vlastně se ani nedivím, že nemají chuť se bavit s faťačkou, co přestává mít přehled o realitě. Bavila jsem se jen s partičkou feťáků poflakujících se po sídlišti, o kterých jsem nikdy nemluvila jako o přátelích. Nikdo o takový věci tady nestojí. Ani já. A přátelství je pořád jenom pojem. Jejich život je zničenej. Stejně jako ten můj. Jejich příběh je jen o heráku a trávě. Můj byl taky, teď už ale není ani o tomhle. Není o ničem. Vždycky, když jsem se s nima bavila, bylo mi tak fajn. U garáží za sídlištěm jsme strávili tolik času. Věděli jsme o sobě snad všechno a neměli jsme si co vyčítat. 

Představuješ si to jako život obyčejný fetky. Znáš jejich příběhy z povídání přátel nebo z televize, ale tohle je něco jinýho. Možná si představíš pár děcek, co nemaj odpoledne kam jít, tak si před školou sbalí jointa a cejtí s drsně. Pak vypráví všem o tom, jak se včera zhulili a vožrali do němoty. Ale mrvit si život pro respekt, za to nestojí. Možná z toho vyrostou, nebo ne. - Tohle ale nejsme my. Nikdy jsem neměla chuť se se svou závislostí chlubit. Je to moje věc, tohle není nic k vyprávění. Jen chvilkový pocit. Pocit uvolnění.
smoke
Těď mám problémů víc, než jsem kdy měla. O mojí minulosti se dozvěděl širší okruh lidí a já se stala obětí předsudků a pomluv. Stala jsem se hlavním tématem snad celé školy. Umím si představit, jak moc překvapující pro ně toto zjištění muselo být. Skoro nikdo neměl tušení jakým životem žiju. Nikdo se o to nikdy taky nezajímal, tak proč je to teď najednou tak zajímá! Opravdu se mi líp žilo v tý iluzi.Poslední dobou mám dost času na přemejšlení, hlavou se mi honí spouta myšlenek. Teď jsem buď ve škole nebo doma, spíš přežívám, než abych žila. Ztratila jsem i tu bandu, se kterou mi bylo dobře. Bůhví jak jsou na tom teď oni. Za poslední dva tejdny jsem neviděla ani jednoho z nich, protože snad každej můj krok je sledován mým otcem. Ten se mě ze všeho snaží dostat a já ho za to nenávidím. Má radost z toho, že jsem se toho svinstva zbavila. Všichni totiž ví, jak bych měla žít. Přitom jejich životy jsou ještě nudnější než je teď ten můj. Všichni všechno ví líp než já. Je to směšný. Se svou radou se mi snaží vnutit. Zbavit se závislosti na drogách je prej teď to nejdůležitější. Herák mi prej zničil život. Ty jejich řeci znám nazpaměť a pořád mi znějí v hlavě. Po době, kdy mi bylo ještě fajn, mi zbylo jen pár jizev a prázdná hlava. Ale já do toho nikdy nespadla, jak si myslí. I školu jsem zvládala. Proto se všichni tolik divili, když to všechno vyplavalo na povrch. Můj otec a psycholog jsou teď mou noční můrou. Marně čekám na den, kdy tomu bude konec a bude mi dobře, nebo alespoň líp, jak všichni říkaj. Asi bych ji neměla tolik věřit. Nerozumí tomu přece. Já se mezitím rozpadám a je ze mě čím dál větší troska. Oni to vidí. Jde jim snad jen o to, abych se vrátila do těch starejch kolejí, žila bez drog. Je mi mizerně, přemýšlím jestli má ještě vůbec cenu jít touhle cestou za tímhle pochybným cílem dál. A zítřek mě stejně nepřekvapí.

Ještě jsem pořádně neotevřela oči, ale visím nad záchodem a zvracím....


mentally disturbed.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain