Říjen 2010

Mravenčí jed

29. října 2010 v 23:23 | mentally disturbed |  Střípky života
Marilyn Manson, Muse, Nirvana, do toho Vypsaná fiXa, Pixies. Nějak jsem se na tuhle hudbu upla. Poslední dobou tady nehraje skoro nic jinýho. Jasně, že žiju, jen nebloguju. Buď není čas, nebo slova. Ta poslední ze mě vysála češtinářka, která si žádala můj sloh. Přesto nepřestávám v tomhle světě žít. Nacházím zde blogy lidí, co mi jsou tak podobní, mají stejný vkus, oblíbenou muziku, názory, až se divím. Ráda si čtu tyhle blogy. Bohužel přesně tyhle lidi jsou jenom tady a v tom reálném světě jakoby nebyli. Nebo jsem je zatím nepoznala nebo neprokoukla. Nevím. Už dlouho jsem si nepokecala s člověkem, co má svůj hudební vkus. Většinou jsou to jen konzumenti všeho, co se jim podhodí. Diskanti a hopeři a tak dál.. (ještě že už trochu opadla Bieber-fever) Všichni na vlně mainstreamu. Největší drsňáci, obdivujou Eminema třeba už jenom kvůli jeho poslednímu albu, jak říkají, ale přitom slyšeli dva treky, co hrajou dokola na Óčku. Ještě k tomu nemají tušení, o čem se tam rapuje. Jsem pořád toho názoru, že rap je o textu a k jeho pochopení je třeba znát souvislosti a věci kolem. Samozřejmě se musí vynechat ti pseudorapeři bez mozku, co neví, o čem si v treku zabrblat a tak sklouznou většinou k ohraným tématům. Proto kroutím hlavou, když vidím, jak si všichni hodí na facebook odkaz na Not Afraid s komentářem ''úpe best ♥''. Já měla Eminem ráda, mám radši jeho starší alba. Právě kvůli významu jeho textů, ne kvůli tomu, že je v telce a rádiu denně. Dneska si ho už skoro nepustím, ale musím říct, že je to jedinej raper, kterýho ze zahraničí celkem uznávám. Škoda, že se jeho hudba dostává mezi lidi, co nechápou. Nechápou, ale přesto to milujou. A vůbec, poslední dobou mi přijde, že lidi nechápou snad vůbec nic.

''..seru na mrdání světa. Vytáhnu péro z hlíny a jdu mrdat celej vesmír.''

Další moje hlubokomyslné myšlenky si raději odpustím. Počmárala jsem další sešit, otevřela další. Až pokreslím všechn listy dalšího, bude možná všechno zase jinak. Nakláním se nad hrnek a koukám zas na dno, kafe s mlíkem vždycky tak rychle zmizí. Koukla jsem, kolik testů nás ve škole čeká příští týden a jsem opravdu ráda, že máme ještě volno. Chtěla jsem si přečíst jednu knížku, a teď nemám na mysli rychlé shánění knih v .pdf pro povinnou četbu, chtěla jsem si přečíst něco, co mě zajímá. Asi budu muset poprosit kámošku, aby mi ji půjčila. Ale to nechám na další týdny, až bude škola. Místo něčeho užitečnýho tady trapně tiše čtu a obdivuju nejenom básničky, články, zápisky a sepsaný myšlenky mýho bejvalýho spolužáka. Na základce měl vždycky slušný slohy a hezky kreslil (..taky uměl slušně na kytaru a vlastně toho bylo víc), i přesto zůstával nepochopen s nálepkou Zvláštní člověk. Proč? Lidi nedokážou ocenit umění..

Vyšla jsem si s N. (budeme jí říkat třeba takhle, i když toto písmeno nemí nic společného s jejím pravým jménem), osoba, se kterou můžu celý odpoledne sedět na obrubníku a budeme mluvit a pořád bude o čem. S ní si vždycky tak dobře pokecám, protože vím, že mě poslouchá a nečeká jen, až bude moct mluvit ona. Teda aspoň občas. Smějeme se naší blbosti, nebo blbosti ostatních, taky trochu pořešíme naše životy a promyslíme plány dalšího možného vývoje. A je nám fajn. Strávily jsme spolu celejch devět let na základce v jedný třídě. Zažily jsme spolu dost a to jsme si nepotřebovaly nějak ukazovat, že jsme nejlepší kámošky. A i když to něříkám často, mám ji ráda. Zrovna včera jsme si vyšly ven. Stejně sme se většinu času tlemily našim zážitkům z loňských raftů se třídou, jako vždycky. U toho končíme často.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain