Mravenčí jed

29. října 2010 v 23:23 | mentally disturbed |  Střípky života
Marilyn Manson, Muse, Nirvana, do toho Vypsaná fiXa, Pixies. Nějak jsem se na tuhle hudbu upla. Poslední dobou tady nehraje skoro nic jinýho. Jasně, že žiju, jen nebloguju. Buď není čas, nebo slova. Ta poslední ze mě vysála češtinářka, která si žádala můj sloh. Přesto nepřestávám v tomhle světě žít. Nacházím zde blogy lidí, co mi jsou tak podobní, mají stejný vkus, oblíbenou muziku, názory, až se divím. Ráda si čtu tyhle blogy. Bohužel přesně tyhle lidi jsou jenom tady a v tom reálném světě jakoby nebyli. Nebo jsem je zatím nepoznala nebo neprokoukla. Nevím. Už dlouho jsem si nepokecala s člověkem, co má svůj hudební vkus. Většinou jsou to jen konzumenti všeho, co se jim podhodí. Diskanti a hopeři a tak dál.. (ještě že už trochu opadla Bieber-fever) Všichni na vlně mainstreamu. Největší drsňáci, obdivujou Eminema třeba už jenom kvůli jeho poslednímu albu, jak říkají, ale přitom slyšeli dva treky, co hrajou dokola na Óčku. Ještě k tomu nemají tušení, o čem se tam rapuje. Jsem pořád toho názoru, že rap je o textu a k jeho pochopení je třeba znát souvislosti a věci kolem. Samozřejmě se musí vynechat ti pseudorapeři bez mozku, co neví, o čem si v treku zabrblat a tak sklouznou většinou k ohraným tématům. Proto kroutím hlavou, když vidím, jak si všichni hodí na facebook odkaz na Not Afraid s komentářem ''úpe best ♥''. Já měla Eminem ráda, mám radši jeho starší alba. Právě kvůli významu jeho textů, ne kvůli tomu, že je v telce a rádiu denně. Dneska si ho už skoro nepustím, ale musím říct, že je to jedinej raper, kterýho ze zahraničí celkem uznávám. Škoda, že se jeho hudba dostává mezi lidi, co nechápou. Nechápou, ale přesto to milujou. A vůbec, poslední dobou mi přijde, že lidi nechápou snad vůbec nic.

''..seru na mrdání světa. Vytáhnu péro z hlíny a jdu mrdat celej vesmír.''

Další moje hlubokomyslné myšlenky si raději odpustím. Počmárala jsem další sešit, otevřela další. Až pokreslím všechn listy dalšího, bude možná všechno zase jinak. Nakláním se nad hrnek a koukám zas na dno, kafe s mlíkem vždycky tak rychle zmizí. Koukla jsem, kolik testů nás ve škole čeká příští týden a jsem opravdu ráda, že máme ještě volno. Chtěla jsem si přečíst jednu knížku, a teď nemám na mysli rychlé shánění knih v .pdf pro povinnou četbu, chtěla jsem si přečíst něco, co mě zajímá. Asi budu muset poprosit kámošku, aby mi ji půjčila. Ale to nechám na další týdny, až bude škola. Místo něčeho užitečnýho tady trapně tiše čtu a obdivuju nejenom básničky, články, zápisky a sepsaný myšlenky mýho bejvalýho spolužáka. Na základce měl vždycky slušný slohy a hezky kreslil (..taky uměl slušně na kytaru a vlastně toho bylo víc), i přesto zůstával nepochopen s nálepkou Zvláštní člověk. Proč? Lidi nedokážou ocenit umění..

Vyšla jsem si s N. (budeme jí říkat třeba takhle, i když toto písmeno nemí nic společného s jejím pravým jménem), osoba, se kterou můžu celý odpoledne sedět na obrubníku a budeme mluvit a pořád bude o čem. S ní si vždycky tak dobře pokecám, protože vím, že mě poslouchá a nečeká jen, až bude moct mluvit ona. Teda aspoň občas. Smějeme se naší blbosti, nebo blbosti ostatních, taky trochu pořešíme naše životy a promyslíme plány dalšího možného vývoje. A je nám fajn. Strávily jsme spolu celejch devět let na základce v jedný třídě. Zažily jsme spolu dost a to jsme si nepotřebovaly nějak ukazovat, že jsme nejlepší kámošky. A i když to něříkám často, mám ji ráda. Zrovna včera jsme si vyšly ven. Stejně sme se většinu času tlemily našim zážitkům z loňských raftů se třídou, jako vždycky. U toho končíme často.

Vlastně skoro nikdo neví o tom, jak jsme o jedné noci skončily úplně jinde než jsme skončit měli. Byla to noc po příjezdu do kempu. Začátek června letošního roku, třídní výlet. Večer jsme ještě se třídou seděli u ohně, co pomalu dohoříval, když opravdu uhasnul a odpadlo pár lidí, přesunuli sme se asi jako desetičlená skupinka k občerstvení, kde to ještě žilo. Po pár minutách se k nám přimotali dva, vlastně tři o dost starší týpci, co si mysleli, že jsou snad stvořitelé světa. A protože jsme byli se třídou na stejném místé i o rok dříve, ukázalo se, že s jedním z nich už jsme tu čest měli. Z večeru se stala chladná noc a z naší skupinky jsme zbyly jen já, N. a ti dva cizí týpci, se kterými jsme si vyměnili pouze křestní jména. Ten třetí jakoby se ztratil. Oni byli dosti přiopilí, my trochu. Minuty utíkaly a v občerstvění nám už zavřeli. Aniž bychom něco namítaly, vydali jsme se společně cestou, kam nás ti dva vedli, došli jsme až do baru ve městě. Nebo spíš do herny, kde jsme neměli co dělat. Chcalo, ale nějak jsem tohle nevnímala. Chvilku jsme se zdrželi, něco jsme tam vypili a trapně se vrátili zpátky do kempu. Prej, že nás tam dovedou, nenechaj nás jít samy. Chacha. Jesně, ten co se držel celou dobu u mě, se rozmáznul hned u východu.Tak jsme místo toho vedly spíš my je, jejich chůze připomínala spíš obří slalom. To už ale nepršelo. Za celou noc jsem neutratila ani korunu, ale vypila jsem toho dost. Přesto jsem byla schopná ovládat svoje smysly, narozdíl od toho týpka, co se na mě přilepil a snažil se mě zbalit svým neodolatelně nepřítomným pohledem. Musím se tomu smát, měla jsem asi ten stejný opilecký pohled. Asi by to nedopadlo moc dobře, kdyby se něco zvrtlo. Že většina třídy se něčeho napila, naše třídní věděla, ale myslela si, že šou skončila snad ještě před půlnocí. A hlavně, že jsme byli všichni celou noc v kempu. Vrátily jsme se něco málo po třetí hodnině ranní, s trochou štěstí jsem prokličkovala mezi cizími stany a zalezla do toho správného bez toho, abych probudila kamarádku, následně hned usla. Ráno bylo kruté. Probudila jsem se brzy s ostatními (co zalehli o tři až pět hodin dřív než my), promrzlá. Po našem návratu do stanu nebyl totiž dobrý nápad udělat víc, než ze sebe sundat kalhoty s urousanými nohavicemi a tiše zalehnout. Naspaly jsme s N. asi tak 4 hodiny, ale i přesto jsme se snažily tvářit vyspale. Po našem dobrodružství zbyl N. pulitr, který jsme z baru odnesli...Mm..škoda, že jsem vám tu nenapsala všechny detaily. :P
S N. jsme se rozhodli, že na vodu pojedem i další léto. Snad se ty naše nedomyšlený matný plány uskuteční. Sbalit se a odjet, jen tak ve dvou. Vodáci jsou přece fajn lidi.



Marilyn Manson - The Nobodies

''We are the nobodies,
we wanna be somebodies.
When we're dead,
They'll know just who we are''

Přesně!
mentally disturbed
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Blackness Blackness | Web | 17. prosince 2010 v 12:48 | Reagovat

Vodáci jsou až moc fajn lidi.. a víš co?! Je škoda, že už jsi dlouho nic nenapsala.

2 artiste artiste | Web | 1. února 2011 v 6:31 | Reagovat

Hudbu ti schvaluju ;) Eminema poslouchá moje kámoška a musím říct,že se mi nělíbí,ale nic proti ... Bieber? Uh.. nesnáším ho. Nechápu ty lidi,co ho poslouchaj.. asi nejsem tolerantní člověk -.-''

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain