Duben 2011

To jsme si zas užili života...

21. dubna 2011 v 23:02 | mentally disturbed |  Střípky života
Pár hodinek spánku navíc bych brala, ale odpočívat budem až natáhnem bačkory. Spánek je luxus, co si v dostetečném množství nemohu dopřát.

Začaly nám prázdniny, a přestože Velikonoce nejsou svátkem, který bych uznávala a ještě k tomu slavila, hodlám si je taky užít. V rámci možností, žejo. Ve středu jsem utekla dřív ze školy, abych stíhala to, co jsem stihnout chtěla. Po dvouhodinovce tělocviku jsem měla šanci se ještě malinko proběhnout za autobusem. Čím dřív doma, tím líp, řekla jsem si a pohla zadkem. V buse bylo vedro jak prase, stejně jako venku. Doma jsem nechala tašku, vzala pár věcí, co jsem narvala do kapes u kalhot, jak je mým zvykem, lokla si vody a letěla na zastávku, odkud jsem před chvílí přišla. Možná někdo nad takovou akcí kroutí hlavou, ale to je mi úplně jedno. Vlastně jsem taky nevěděla, co si pod názvem přesně představit. Dojela jsem na místo a připojila se k (demonstrativněodpadsbírajícímu) průvodu, který čítal asi přes tisíc lidí. Lidí, co si udělali volno buď proto, aby uklidily město, nebo hlavně kvůli večernímu programu. Tovížeo, taky jsem tam šla hlavně kvůli němu. Každopádně lepší, než smrdět doma. Nemyslela jsem si, že přijde tolik lidí. Připojila jsem se k mojí partičce, cestou jsme vyfásli náramky, se kterýma dostaneš večer chlast se slevou, a to přesně pět korun. :D Cestou se s náma do řeči dalo pár týpků, zasmáli jsme se a pokračovali. Někdo už byl nalitej, někdo, jako třeba my, měl žízeň jak kráva. Chlápek před náma s flaškou v ruce odzpíval kousek Silnýho refrénu od Horkýže Slíže, já si to chvilku ještě hmkala, páč je to silný jak hovado a je to dosti chytlavý. Skončili jsme na louce, kde bylo podium a stánek s občersvením, jeden. Pro těch asi tisíc žíznivejch krků. Stejně tak jedna modrobílá tojtojka. Protože jsme šli celou cestu někde u začátku a měli sucho v krku, vecpali jsme se ještě víc dopředu, abychom se konečně napili a zahnali tu strašnou žízeň. Za náma bylo asi tolik lidí, co šlo colým průvodem, protože před náma jich bylo tak patnáct; všichni čekali na zasloužený studený pivko. Pivo, co bylo dražší než záloha na kelímek. Slunce ještě pařilo, my pařili až když slunce zašlo. Všichni kolem chlemtaj pivo. A jak jsem taky usrkávala, naše partička se rozrůstala o lidi, co jsem třeba ani neznala, ale objevil se i spolužák ze základky. Na pódiu skupina, nic moc, spíš nic, než moc, tak jsme se spakovali, zašli na sídliště do sámošky, koupili něco k jídlu a pití, a když jsme u pokladny platili, ptala se nás prodavačka, jestli tady jsou Kabáti; no jasně, byli tu před tejdnem, ta holka to prošvihla. S džusem a jídlem v náručí jsme se pomalu vrátili na louku.

Pomalu se stmívalo, začínala bejt trochu zima a nicmoc skupinu vystřídala jiná, Vees, na který jsem se těšila, a tak jsme se přesunuli k podiu do davu lidí a tancovali. Vedro, tanec, zpěv, strkanice a boj o prostor. Hráli suprově, že se na jejich koncert určitě ještě někdy dostavim, protože nezklamali. Když odehráli svůj poslední song, rozloučili se a kolem mě jenom proletěla jedna bubeníkova palička, přistála někde pod námi, ale byla tma, tak někdo byl rychlejší.


Začala se nazvučovat skupina Pub Animals, my už lezli někde po louce. Na Pub Animals čekala většina účastníků, celkem mladá kapela, co hraje reggae-ska. Největší koncentrace lidí ale teď byla u fireshow, co vyplňovala pauzu mezi skupinami, my se ale bavili jinde. Mohlo být tak deset, pomalu jsme dorazili k podiu a skupina zrovna začínala hrát. Chytli jsme ještě dobrej flek u podia. Muzika, tanec, zpěv, zas, ale taky lidi, co měli pořád potřebu někam odlejzat a zase se vracet stejnou cestou skákajícím davem, taky lidi, co před tebou poskakovali s batohem velikým jak kráva, co do tebe pořád narážel. Všichni se snažili dostat, co nejblíž, a tak bylo tělo na těle. Ruce byli nahoře, pár odvážlivců si vyskočilo i na podium, aby o tom snad mohli doma vyprávět, ale byli následně posláni dolů. Bylo to nejlepší vystoupení večera. Kapela to zvládla skvěle, tak se nikdo nemohl divit, že si dav vyžádal ještě jednu píseň navíc. Taky se objevim na jejich dalším konzertu, bezpochyb. Když dohráli i PA, na řadu přišlo reggae. Nějak neholduju tomuto stylu, tak že bych si ho pustila sama od sebe třeba doma, ale když se to slyší naživo, je to jiný. Ještě před tím, než se zase začlo hrát, jsme šli poslušně vrátit ty kelímky, kvůli tej dvacce.


Na podium vlítnul Colectiv, nám již známý chlápek, rastaman se vším všudy. Rozhýbal opět dav punkerů u podia, nás, ty ožralý vedle nás, a možná přišli blíž i ti, co doteď jenom pasivně poslouchali muziku, co se linula prostorem, někde opodál z louky. Fakticky výborná show. Vzduchem nejednou zavanula tráva, ten vysokej týpek za mnou si v tom zápalu reggae muziky zapálil jointa, stejně jako ten dredáč na podiu. Jelo se dál. Asi po půl hodině přijeli podlové, bylo půl dvanáctý a někdo z nedalekého sídliště asi nechtěl poslouchat hudbu takhle na večer, a tak na nás ty poldy zavolal. Colectiv musel svoje vystoupení ukončit, a to tak, že nemohl dát už ani jedinou píseň, a zástup fanoušků se začal rozpouštět. Dalo se to čekat, všechno bylo na sídliště slyšet. Šlo se domu. Na louce určitě ještě zůstalo dost lidí, ale my pomalu odešli. S naší osmičlenou skupinkou jsme se velmi pomalou chůzí vlekli k silnici, kde jsme se rozešli do dvou směrů. Ještě jsme si pobrukovali melodie, co nám v hlavách zůstaly a celkově jsme asi dělali rachot. Najednou s kámošem vidíme bus, náš bus, co nám právě přijíždí na zastávku. Já to rychle střihla přes silnici, že jsem se divila, jak rychle umim běžet, on zaváhal a musel čekat až přejede jedno pomalý auto. Řidič na nás ale počkal, což bylo supr, jinak bysme museli jít ty tři zastávky pěšky. Byli jsme překvapivě celkem střízliví, páč se nám nechtělo čekat dvacet minut ve frontě na pivo, ani na vodku s džusem, která byla skoro bez vodky, fakt. Měli jsme společnou cestu, tak mě doprovodil domů. Ten den jsem si dost užila, muzika byla suprová a lidi taky. Škoda jen toho náhlého konce. Prostě akce, co si užiješ i s ubohou srulovanou stovkou v ruce.

Zmizet do úplnýho jinam

13. dubna 2011 v 22:39 | mentally disturbed |  Pseudoumění
Nevím, co dřív, a tak radši nedělám nic.

Je lepší si to posrat podle sebe, než podle toho, jak ti radí ty druhý

10. dubna 2011 v 22:26 | mentally disturbed |  Střípky života
Týden plný nevydařených plánů završím tím, že si malinko poklidím stůl, vrhnu se s chutí na učení, jo, a taky na další úkoly a práci do školy, kterou hodlám stihnout, ještě dnes připravím se do školy, ne ráno, dám kafe a půjdu spát ještě před půlnocí. Né, sakra, vyždyť tohle stejnak neudělám.. Hm, měla bych s tím mým prokrastinátorstvím vážně skoncovat. Nakonec se stejnak dobrovolně okradu o pár minut spánku, budíka nastavím o něco dřív, abych si stihla naházet do tašky sešity, dopočítat matiku, ale taky se třeba učesat, nebo si dát kafe. Času mám možná dost, ale hospodařit s ním neumím, jsem flákač. Stydím se, jo.

Mám podezření, že můj den nemá dvacet čtyři hodin. Nestíhám vše, co bych chtěla udělat; nedělám to, co stihnout nechci. Na druhé straně je tu zase čas věnovaný přemýšlení. Jo, mám asi příliš mnoho času na přemýšlení nad věcmi, co se daly zvládnout lépe. Pak mám tendence si vyčítat všechny svoje chyby.

''Co kdybychom dokončili to, co jsme začli na Silvestra?''

Čas letí tak rychle, že jsem ještě nestačila z hlavy dostat čtyři měsíce staré záležitosti. Cítím se tak trapně, že se nedokážu rozhodnout a odpovědět na otázku. Nechávat otevřené a nedořešené otázky, otázky bez odpovědi, které jsem se tak elegantně vyhla a která mě teď tolik užírá.

''K čemu je elegance, když jenom elegantně prosíráš svý šance..''

Jo, jsem mistr útěků. No a co, prostě. Ale kašlu na to, život jede dál, není čas ztrácet čas. Opakované splynutí rtů a souhra jazyků za naší mírné opilosti o jedné chladné zimní noci, kdy padly zábrany, proč si to vyčítat.

Přestanu se vyhýbat odpovědím, udělám si v hlavě pořádek, chytim každou svoji šanci, vykašlu se na blbečky a přestanu si vyčítat starý chyby. Začnu si užívat život. Začnu žít.

Mlč a buď ráda, sakra. tcdjtcjvdancf!!
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain