Co nevysvětlíš, musíš vytmavit.

3. července 2011 v 2:07 | mentally disturbed |  Střípky života
Je mi mizerně.

Jo, je mi mizerně, ne z ostatních, ale jenom ze mě. Dokonce tak, jako mi už dlouho nebylo. Na jedný straně člověk, jakým bych možná chtěla být, a na tý druhý úplně nikdo jinej, já. Vždycky jsem v sobě měla něco jako zásady nebo hranice, při kterejch jsem se vždycky tak nějak držela. Ne morální, nic podobnýho, mam na mysli věci, co mi jdou proti srsti, a tak. Ale někdy se chovam fakt jako idiot. Tomu se dá někdy zasmát a jinady si opravdu dokážu zkazit mou image, na který si tak zakládam, žejo. Chci prostě zmizet do úplnýjho jinam. Jo, zas. Nic víc.

Jo. A taky celkem často, a to už od malička, přemejšlim nad tim, jaký by bylo potkat sama sebe. Prostě se vidět z pohledu druhý osoby. Nevim, jak dlouho bych se vydržela na sebe koukat, poslouchat se, a jak bych se zachovala, nebo jestli bych si rovnou nedala přes hubu, protože mi z huby občas vylejzaj fakt divný věty. Děsí mě to. Štvou mě lidi, který mam přečtený tak, že vim jak odpoví, protože použijou zas tu svojí starou frázi, nebo jak se zachovaj, protože je to vždycky stejný, furt stejná šablona. Nechci bejt stejná, ne, nechci se stát tim nudným člověkem, co ničim už nedokáže překvapit. Moc nad tim přemejšlim. To je pravda.

Největší selhání tohodle světa je, že člověk má jen jeden život, což je kurva málo, na to, aby se daly skoubit všechny jeho životní cíle. Takže si nakonec každej vybere jenom jednu cestu, která třeba ani neni podle jeho představ.

Nejradši bych si dala facku za to, jak se chovam, protože tohle vůbec nejsem já.

V hubě mam pachuť včerejšku. Byly jsme s A. v čajce, viděli jsme se po delší době. Pořešili jsme všechny naše problémky, starosti a užívaly si tu pohodu, jakovždycky no. Bylo to fajn, až na to, že jsme obě rády zas přijely domu, protože vedro ve spojení s vodnicí, kterou jsme tahaly do poslední chvíle, nebyla moc dobrá kombinace. Z čajky jsme šly do Alberta pro vodu, A. bylo na omdlení a mně na blití. Ten den mě nasrala jenom prodavačka u kasy a taky hlídač u hajzlíků, co nás poslal kvůli úklidu o patro výš, kde čekala banda už nasranejch lidí, že musí zaplatit. Stojim nad umyvadlem, opláchnu ksicht, koukam na svuj výraz do zrcadla a je mi blbě. Uřvaná ženská se dožaduje těch pěti korun. Dole, v přízemí, už jen zahlídnu Martina, je oblečenej jako ten hlídač nahoře, tak snad mu za to aspoň dobře platí, zmetkovi. Hlavou se mi prožene pár myšlenek, skončím u toho, že je to vůl. Pak už jenom dobíham bus a jsem ráda, že sedim, asi stejně tak jako A.


Ten mizernej pocit jsem ze sebe dneska chtěla dostat, nazula jsem brusle a vyrazila obvyklou cestou na stezku, co vede kolem řeky. V uších SOAD, na ty se jezdí nejlíp. Jakovždycky. No, nic zajmavýho. Jenom na cestě zpátky jsem se musela sama sobě zasmát. Jezdim skoro pořád stejnou cestou, akorát dneska jsem neměla chuť čekat na zelenou na přechodu; jela jsem po chodníku kolem silnice dál a čekala až nic nepojede. Žádný auto nejelo, můžu jet, jo, to jsem si řekla. Místo toho jsem udělala suverénní krok z obrubníku, s plánem se ďábelsky rychle odrazit a silnici přefrčet. Tělo bylo v pohybu dopředu, ale brusle se zastavila někde v asfaltu. Pak už jenom ležim na břiše u kraje hlavní silnice opřená akorát o lokty. V sekundě se rozhlídnu, jestli mě nikdo neviděl, a v její druhý polovině jsem se dostala do vertikální polohy a rozjela to dál, jakoby nic. Nikdo nic neviděl, nikdo ani blbě nečuměl, a stejnak by mi to bylo jedno. Rozsekala jsem si koleno, jak malý děcko.

Přepla jsem na režim vztah, což není zrovna můj styl. Je to necelej měsíc a celkem mi to hejblo se životem..


Placebo, můj lék.

Placebo - Meds

Mentally disturbed.
A hodlám žít do doby, dokud neumřu!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain