Vpomínky na čas a na místo

16. července 2011 v 23:41 | mentally disturbed |  Střípky života
Hořkosladkej pocit, co tě žere.


Po měsíci je na čase zase zvednout hlavu, vytáhnout před sebe všechny napáchaný chyby a ponaučit se z nich. Vzpomenout si na to dobrý a posunout se zas o krok dál dopředu. Je třeba vypičit si priority. Je fajn mít ve věcech jasno, vědět, co bude dál. Vynechali jsme to zasraný klišé 'Budem kámoši', protože budem. Tohle stádium jsme vlastně přeskočili už na začátku a po hlavě jsme se oba vrhli do vztahu, kterej neměl jistou budoucnost. Spontánně, rychle a bez nějakýho zbytečnýho promejšlení. Poslední dobou to bylo jiný, všechno. Tak chladný a divný. Bylo jasný, jak to skončí, šlo jen o to, kdy to bude. Nebudeme kámoši, co se spolu líbaj a tak.. Souhlasila jsem. Nebylo nic, na čem bychom se na tý zatracený depresivně bílý lavičce pod stromy neshodli. Všechno to byla pravda. Podivný věty nedomyšlených myšlenek a nedokončených vět, co jsem slyšet ani říkat nechtěla. Jako by chtěl, abych všechno řekla já, a já to řekla. Nád náma visel černočernej mrak, ze kterýho nespadla nakonec ani jediná kapka. Prej jsem na sebe moc přísná, řekl, když jsme se bavili o tom, že jsem jedna z mála holek, co nejsou náladový, což je prej supr, až na toho flegmouše, kterej je ve mně schovanej. Ne, přísná na sebe nejsem, jenom vždycky hledam chyby a hledam je v sobě, abych je už neudělala znova. Na to neni čas, dělat stejný chyby dvakrát. Každá chyba pramení v nás, protože žádnej osud kurva neni a když se nad životem zamyslíš, většina věcí je jen důsledek nějakýho tvýho rozhodnutí, tvýho pohybu nebo tvý reakce. Je tu jenom problém, že do budocnosti nevidíš. A co ti teda zbyde? Ponaučit se z chyb a špatných rozhodnutí, cos napáchal v minulosti. Jenom tak se imho člověk může posunout dál. Líbí se mi, že vždycky řekne to, co si myslí, i když to neni zrovna to, co chtěj ostatní slyšet. I já bych kolikrát radši něco nevěděla, ale pak si vlastně uvědomíš, že aspooň víš, na čem jseš. Věci promejšlí do hloubky, stejně jak já, možná víc, jenže já si to řešim často jenom v mý hlavě a snad si myslim, že si to nějakej jasnovidec přečte. Pak čekam, až to někdo poví za mě. ''Myslíš, že jsem o našem v poslední době divným vztahu nepřemejšlela? Jasně, že jo.'' ''Ale sama bys to nenakousla, co?'' ''Ale jo...'' zalhala jsem a asi jsem se nad sebou i trochu zamyslela, proč jsem takovej srab a proč se takhle kurva chovam. 'Mohlo to dopadnout jinak, mohlo to vůbec dopadnout líp?', to mě ubíjelo, protože jsem nevěděla, kde je ta hlavní chyba.. Zvedli jsme se a byli jsme lehčí o ten bídnej pocit, bylo nám líp. A mě svěděl ten kurevskej pocit, že je mi líp. Nejhorší je, že vim, že to takhle bude fungovat a že jakmile překročíme tu pomyslnou hranici, zas to bude špatně. To mě zabijí. Večerním klidem se nesla naše slova a smích, ze kterýho bylo cejtit to uvolnění. Jako kdybychom tam nestáli už my dva, kým jsme byli před chvílí. (''Ta píseň zněla teď úplně jinak,..'') Těch pár slov v parku nám pomohlo k tomu, abychom domu došli s lepším pocitem. Litovat toho, že jsme se rozešli? Ne, udělali jsme to proto, že to tak je lepší. A je to tak. Jak rychle to začalo, tak rychle to taky vyšumělo, ale nebudem litovat toho, co bylo mezi tim. Na tom jsme se taky shodli. Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle, ale už je to pryč. Stmívalo se. Smáli jsme se; smáli jsme se sami sobě a bylo nám fajn. Probrali jsme naše minulý zkušenosti a vytáhli jsme svoje starý trapný chyby. Nejednou nezáleželo na tom, co se stane teď. Cesta nás zavedla na místo, kde jsme spolu párkrát byli, kde nic sice nezačlo, ale je to prostě naše místo. Začli jsme se líbat a věděli jsme, že je to naposled. Pořád ve mě zůstává naděje, že se to znova přehoupne, a to i přesto, že vim, že to klapat prostě nebude. Jako vztah ne. Kurevsky divnej mizernej pocit. Ničil mě pohled na jeho rty, kterých se už nebudu moc dotknout. Divný. Všechno začlo fungovat líp. Uvolněnost, nenucenost, naše zvrhlý nápady, co tu byly na začátku, byly s náma i teď a nám bylo dobře. Na štangli mě hodil domů, vyběhla jsem schody a všechno bylo divný. Nehodila jsem si ani ledovou sprchu, jako to dělam, když je mi mizerně, nebo když mam feeling, že jsem něco posrala. Nic jsem neposrala, myslela jsem si, ale přesto jsem byla celkem mimo, mimo sebe. Myšlenkama jinde. A třeba se obarvim i na červeno, páč to byl hec ze dne, kdy jsme se viděli poprvý na hokeji u Kobyly, a já se na to vykašlala. Ten den jsme se strašně natlemili, den po tom taky, pak nás cesty k sobě zavedly až na akci, kdy jsem ani nevěděla, že se tam hodlá objevit. Tam to začlo a trvalo to tak dva tejdny, pak už to bylo jiný, z naší konverzace jsem cejtila něco jinýho. Vyprchalo to. Kdybychom šli dál, posralo by se to a nedopadlo by to tak dobře, jak to dopadlo. Ani jeden z nás nevěřil v to, že by to dál nešlo z kopce. Tak proto.

''Víš, znám svoje chyby, ale neumim je změnit.''

Kasabian - Underdog
Zabij mne, jestli to dokážeš.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 B. B. | Web | 17. července 2011 v 1:54 | Reagovat

Je jasný, a asi i správný, že se cítíš tak nějak mimo. Bylo by divný, kdyby ti to bylo úplně fuk. Chce to jen chvilku na to zvyknout si a bude to ok.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain