Srpen 2011

Zvláštní podivnej opakující se rytmus

31. srpna 2011 v 0:22 | mentally disturbed |  Střípky života
S tím tupým úsměvem nedoufals, že ten pocit spokojenosti tu bude navždycky, ale chtěls aspoň, aby vydržel, co nejdýl co to půjde. Pak všechny ty pocity odplujou a ztratí se jak loď někde v oceánu. Tobě nezbyde nic, jenom plná hlava myšlenek, že bys o tom moh napsat knížku. Tendence si je všechny urovnat, pro lepší pocit, abys měl klid v duši, žejo. Ale je to zbytečný. Je to se všim stejný, věci se zaseknou v mrtvym bodě a pak končí. Chvíli to nosíš v sobě a pak to přebije něco silnějšího, v tu chvíli pro tebe důležitějího. Časem všechno vyšumí, po čase vidíš všechno z jinýho pohledu. Všechno má měnší význam, než tomu je přikládán. A tak pluješ dál životem, systémem nástrah.

Útěk ze sídlištní šedi, aneb lipnofest 2011

10. srpna 2011 v 13:26 | mentally disturbed |  Střípky života
V pátek jsem vstala v celku brzy a hned jsem začla fungovat. Vytáhla mě hned, ven H., se kterou jsem se chystala jet odpoledne na fest. Bylo to pár týdnů, co jsme se neviděly a tak řeč nestála, koupily jsme to, co bylo třeba a doma následovalo balení. Moc se mi do toho nechtělo, moc mi to nešlo. Chvílema jsem váhala jestli moje zničené tělo má cenu vláčet vůbec někam, ale jo, nevzdávám to. Žaludek a vodě, spánkkový dluh a brutálně zmasakrovaná chodidla. Venku chčije, já bojuju s deštěm na zastávce při nákupu lístku na bus. Směr vlakáč. Cesta vlakem delší, než jsem si myslela; cesta od vlakáče k chatě rovněž. Když mi H. ukázala kam až musíme dojít, radši bych to ječtě otočila a šla dom. Přišlo mi že by bylo jedno z jaký strany to Lipno objedeme. Kurevská dálka, slunce v zádech a na nich bágl. Holky na nás čekaly na chatě, když jsme tam dorazily, hodily jsme si tam věci a šlo se naproti klukům, co měli dorazit taky. Ta stejná cesta, o kousek zkrácená. My s H. jsme si ji střihly hned dvakrát, proč ne. Ti čtyři nakonec došli a šlo se do letního kina. Dva z nich znali Michala, a tak jsme si tam připadala, že tam nejsem za sebe, ale jako jeho bejvalá. Nechtěla jsem tam pitvat náš rozhod ani nic jinýho, a tak se chudáci museli smířit s málem. Po skončení filmu jsme se vydali tou jistou cestou, na chatu nás ale došla jen polovina, větší půlka, bylo nás pět. Olepila jsem si rty v amundzenovi a když dorazili ti tři pokračovalo se dál. Z našeho rozhovoru se stala osobní zpověď a pak se šlo k vodě, byla tma, bolela mě noha jak něco, ale došli jsme. Na pláži se skleničkou v ruce jsme pobyli chvilku a řešily se blbosti ve stylu jakej typ kluků/holek tě přitahuje až se to otočilo proti H., která jen řekla svoje. Z balkonu na chatě bylo vidě, jak se už rozednívá, a tak jsme to už zabalili, dali vodnici a šli si lehnout.

Probuzení nebylo tak drastické, jak bych čekala. Naspala jsem málo, ale bylo to asi nejvíc za poslední týden. V poledne jsme vyrazily na pláž, kde jsme strávily víc času, než bylo v plánu. Hrál se volejbal, plavalo se a válelo se na pláži. Před námi byla ta dlouhá cesta a na jejím konci na nás čekal vrchol této akce. Fesťák se konal v letním kině, což bylo celkem zvláštní, netradiční. Myslela jsem, že dorazíme dřív, nestihli jsme ani Znouzectnost, což mě celkem mrzelo, ale co se dalo dělat. Uraggan Andrew and Reggae Orthodox, na které jsme dorazili, hráli dobře, odbdiv spíš po textové stránce, instrumentálka se hrála snad jen jedna. U podia tančilo pár lidí, kteří ale postupně odcházeli. Barmanskou šou jsme si nechali ujít a otevřeli jsme si opodál flašku. U jednoho pochybnýho týpka si domluvili trávu. Prachy předem, odvážný. Já do trávy nejdu. Ten týpek se vypařil. Nazvučeni byli Pleas the Trees, tak jsme šli zpět. Sedíme na lavičkách letního kina, málo místa u podia možná odradilo pár lidí k tanci. Jinak kvalitní hudba. Když se chystali The Pooh, lidi se sešli dole u podia. Pogo, skvělá a tmosféra a skvělá enegrická hudba. Vrchool noci a nejspíš důvod naší volby jet právě sem. Kaplice nezklamala. Kislowski, jsme pozorovali už z dáli s pivem v ruce. Poklidná hudba, která mne ale moc neoslovila. Prague Conspiracy, asi nejdelší zvukovka. Ne asi, určitě. Jsme zas v kotli. Zpěvačka to rozjela, sympaťák kytarista. Rozhýbali víc lidí než všichni ostatní. Z mě neznámého důvodu jsme odešli před koncem, před Das Ende, a to i bez ostatních, co jsme někde poztráceli. Naše čtyřčlenná skupinka se tedy vydala tmou do těch nehorázných kopců. Když jsme se vzdalovali od toho místa a nebylo daleko do poloviny naší trasy, H. a V. si vzpomněly, že bychom mohly jít na diskotéku, někam zpátky. Prostě se vrátit. Nejsem žádnej dyskofilní blázen, nikdy mě to nebralo - šity z rádia čotijebe atd., dík, ne, radši živou hudbu, takže jsem řekla, že nechci jít tou cestou zas zpátky, kvůli diskotéce, ze který by nás stejnak tak po hodině vykopali. Šlo se dál a směrem, který už jsme měli. K chatě. Snědly jsme dva dny starý jídlo a chtěli jsme dát vodnici, jenomže nikdo neměl sílu pro to cokoli udělat. Takže se po chvíli šlo spát. Byla jsem už ve svých snech (a že se mi zas zdála nějaká uslintaná sračka), když dorazil zbytek. Došli asi hoďku po tom, co jsme zalehli my. Jenom jsem otevřela oko a s našimi třemi novými nocležníky jsem se minula. Jednou proto, že jsem už spala, pak protože jsem ještě spala. Ráno se konal velkej úklid, ale ještě před tím jsme obdivovali úroveň pořadu Bravo TV na Óčku, fakt inteligence. Moderátor položí debilní otázku, co se týká témata v bravíčku a čeká inteligentní odpověď, které se však nedočká nikdo. Divím se, že jim pozvání někdo přijme. Host = obět stupidního pořadu ever. Dokoukalo se (čekáme na další díl už za 14 dní prej), uklidilo se, šlo se. Vlak jsme stihli, bez toho, abychom dobíhali, takže fajn. Sečteno podtrženo, já a H. jsme měli za ty necelý tři dny v nohách asi 25 kiláčků. Ještě jsem neměla šanci zjistit jak bylo na akci, kterou jsme obětovali, ale litovat nemůžem.

Destruktivní deziluze.

10. srpna 2011 v 12:42 | mentally disturbed |  Střípky života
Jak se plánovalo, jely jsme s N. na tři dny pod stan. Počasí nám, na rozdíl od vodáků, co před sebou měli ještě propršený týden pod stanem, vyšlo. Na místo určené jsme dorazily až k večeru a tak jsme si ještě plny energie vyšly do města pro něco k snědku, dál jsme si mohly odškrtnout i zdolání skály, co byla v plánu až na další den. Chtěly jsme stihnout západ slunce, ale než jsme dorazily na vrchol, slunce už bylo fuč. Stihly jsme pouze narůžovělé nebe. Chvilku jsme se flákaly tam nahoře, poslouchaly šumění řeky, něco vycvalky a šli do kempu. Bylo zklamání, že bufet a pivní stan, co byl loni, už nefungoval, místo toho o kus dál stála nová a velká restauračka. Po vyčerpávající cestě jsme to zakotvily právě tam a netrvalo dlouho a už jsme nebyly jenom dvě, ale byli jsme tři, pochvíli čtyři, a náš počet se ustálil na šesti. Dali se s námi do řeči ''námořníci'', odněkud z Moravy. Dali jsme karty. Kdo prohrál, pil panáka. Vlastně, pila jsem většinou já. Podle toho jsem taky doapadla, totálně jsem si rozhodila nervovou soustavu a pochvíli jsem o sobě nevěděla. Vokno a pár záblesků, co si mozek stihl zapamatovat. Vlastně by mne zajímalo, jak mozek třídí to, co si ráno budeš pamatovat a co si časem vybavíš a to ostatní, co se prostě jen tak ztratí.


Jak se říká Těžká rána opilcova, ani nevím jestli mě probudilo to dusno ve stanu, do kterého už pralo ranní slunce, nebo hlasy kolem. Ze stanu se vylézt nedalo, protože mě tížilo svědomí. A tak se čekalo, až se vypraví i ta hysterka, co mě večer seřvala. A možná se jí ani nedivim. Bylo mi asi jako před umřením, a tak jsme si daly ledovou sprchu, přestože jsme si zaplatily za teplou. Přežila jsem i cestu do města a dokonce i z města, žaludek na vodě. Nakonec jsme si sedly k řece, kde jsme pár půlhodinek dřepěly a kecaly o blbostech. Pozorovaly druhý břeh, sekačku na ovládání i sekáče, co si mohl k sekání sednout, ale nesedl si, taky rafťáky, co nevychytali násto nalodění a málem se vykoupali ještě dřív, než chtěli. Usmíval se tam na mě jeden týpek a měl s sebou ještě jednoho. Pracovali tam v kempu a měli čas na očumování okolí. Říkala jsem, že do pěti minut jsou u nás, a nebyla jsem daleko od pravdy, trvalo jim to jen o něco dýl. Měla jsem rejpavou, tak jsem je po chvíli poslala někam i s jejich oranžovými tričky. Vyznělo by to líp, kdyby neměla na sobě stejnou barvu jak oni, ale nikdo si nevšiml, jak se mistr utnul. Taky mi to došlo po pár minutkách. No co. Válíme se dál. Přijela partička z našeho města a tak jsme se s nimi seznámily a daly do řeči. Byli celkem v náladě a nešlo se jim nesmát. Světlo vystřídala tma, my sedíme u Tepličáků. Realita je iluze způsobená nedostatkem alkoholu. Nebudu tady popisovat detaily, páč to stejnak nikoho nebere, podrobnosti nepotřebujete. Pak jsem se vypařila s Blonďákem (a jestli jste vyděli RRrrr!!!, tak to byl určitě on, ten z tý komedie) a zakotvili jsme to u kytary u partičky vysokoškoláků. Skupinka chtrých lidí z nás možná neměla radost, když nás objevil i zbytek lidí, od kterých jsme odešli, protože v kruhu sedělo najednou místo nějakejch šesti sedmi lidí asi jednou tolik. Pak jsem nedomyslela možný průběh dalšího vývoje a najednou jsem neseděla v kempu u kytary, ale šla jsem neznámo kam. Obyčejná procházka prostě. Bylo po půlnoci, já a ten Blonďák jsme došli až na autobusovou točnu na kopci, kam autobus snad nejezdí a nejezdil. Sedíme přesně uprostřed, pak radši nic, pak debilní pocit do čeho se to zas ženu a pak bych se radši z toho místa vypařila a probudila bych se jinde. Ale nešlo to, kurva. Když jsme zvedli kotvy, vydali jsme se tou samou cestou zpět. Z pole zvuky, jako by se tam procházel divočák, naše kroky nabraly na rychlosti. Když ti někdo něco říká, co se dobře poslouchá, máš radost? Problém je v tom, že kecá jako svině a možná tomu i sám věří. Ne. Můj obdiv patří lidem, co dokoážou proplout životem bez toho, aby vochcávaly ostatní. Nejde to, nebo jo? Everybody lies. Tak to je a vždycky bude. No někdy kolem třetí - čtvrté ranní jsem šla dospat spánkový dluh z předešlého dne. N. mohla být kdekoli, kdo ji měl v týhle tmě hledat. Ale byla tam, kde jsem si myslela a po chvíli dorazila ke mně pro zbytek rumu, co nám zbyl. Na ten jsem neměla ani pomyšlení, po tom, co jsem si jím prolila orgány minulou noc. Vypařila se a když zalehla ona, byla jsem už tuhá.

Ráno bylo chladné, mokrej stan, vodáci, kterým se na vodu při tom dešti moc nechtělo. Snídaně a rozhovor na úrovni s Tepličáky. Fakt jo. Když se vypravily Teplice a rozloučili se i ti z našeho města, zaballily jsme stan a rychlou chůzí až klusem jsme letěli na zastávku, která byla dál než jsem očekávala. Náš spánkový dluh byl příliš vysoký na to abychom v buse neklimbaly hlavou. Vynořily jsme se na nádru u nás a dorazily domu, kde jsem dobrých pár čtvrthodinek čekala až se rozpadnu nebo tak něco.

''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain