Destruktivní deziluze.

10. srpna 2011 v 12:42 | mentally disturbed |  Střípky života
Jak se plánovalo, jely jsme s N. na tři dny pod stan. Počasí nám, na rozdíl od vodáků, co před sebou měli ještě propršený týden pod stanem, vyšlo. Na místo určené jsme dorazily až k večeru a tak jsme si ještě plny energie vyšly do města pro něco k snědku, dál jsme si mohly odškrtnout i zdolání skály, co byla v plánu až na další den. Chtěly jsme stihnout západ slunce, ale než jsme dorazily na vrchol, slunce už bylo fuč. Stihly jsme pouze narůžovělé nebe. Chvilku jsme se flákaly tam nahoře, poslouchaly šumění řeky, něco vycvalky a šli do kempu. Bylo zklamání, že bufet a pivní stan, co byl loni, už nefungoval, místo toho o kus dál stála nová a velká restauračka. Po vyčerpávající cestě jsme to zakotvily právě tam a netrvalo dlouho a už jsme nebyly jenom dvě, ale byli jsme tři, pochvíli čtyři, a náš počet se ustálil na šesti. Dali se s námi do řeči ''námořníci'', odněkud z Moravy. Dali jsme karty. Kdo prohrál, pil panáka. Vlastně, pila jsem většinou já. Podle toho jsem taky doapadla, totálně jsem si rozhodila nervovou soustavu a pochvíli jsem o sobě nevěděla. Vokno a pár záblesků, co si mozek stihl zapamatovat. Vlastně by mne zajímalo, jak mozek třídí to, co si ráno budeš pamatovat a co si časem vybavíš a to ostatní, co se prostě jen tak ztratí.


Jak se říká Těžká rána opilcova, ani nevím jestli mě probudilo to dusno ve stanu, do kterého už pralo ranní slunce, nebo hlasy kolem. Ze stanu se vylézt nedalo, protože mě tížilo svědomí. A tak se čekalo, až se vypraví i ta hysterka, co mě večer seřvala. A možná se jí ani nedivim. Bylo mi asi jako před umřením, a tak jsme si daly ledovou sprchu, přestože jsme si zaplatily za teplou. Přežila jsem i cestu do města a dokonce i z města, žaludek na vodě. Nakonec jsme si sedly k řece, kde jsme pár půlhodinek dřepěly a kecaly o blbostech. Pozorovaly druhý břeh, sekačku na ovládání i sekáče, co si mohl k sekání sednout, ale nesedl si, taky rafťáky, co nevychytali násto nalodění a málem se vykoupali ještě dřív, než chtěli. Usmíval se tam na mě jeden týpek a měl s sebou ještě jednoho. Pracovali tam v kempu a měli čas na očumování okolí. Říkala jsem, že do pěti minut jsou u nás, a nebyla jsem daleko od pravdy, trvalo jim to jen o něco dýl. Měla jsem rejpavou, tak jsem je po chvíli poslala někam i s jejich oranžovými tričky. Vyznělo by to líp, kdyby neměla na sobě stejnou barvu jak oni, ale nikdo si nevšiml, jak se mistr utnul. Taky mi to došlo po pár minutkách. No co. Válíme se dál. Přijela partička z našeho města a tak jsme se s nimi seznámily a daly do řeči. Byli celkem v náladě a nešlo se jim nesmát. Světlo vystřídala tma, my sedíme u Tepličáků. Realita je iluze způsobená nedostatkem alkoholu. Nebudu tady popisovat detaily, páč to stejnak nikoho nebere, podrobnosti nepotřebujete. Pak jsem se vypařila s Blonďákem (a jestli jste vyděli RRrrr!!!, tak to byl určitě on, ten z tý komedie) a zakotvili jsme to u kytary u partičky vysokoškoláků. Skupinka chtrých lidí z nás možná neměla radost, když nás objevil i zbytek lidí, od kterých jsme odešli, protože v kruhu sedělo najednou místo nějakejch šesti sedmi lidí asi jednou tolik. Pak jsem nedomyslela možný průběh dalšího vývoje a najednou jsem neseděla v kempu u kytary, ale šla jsem neznámo kam. Obyčejná procházka prostě. Bylo po půlnoci, já a ten Blonďák jsme došli až na autobusovou točnu na kopci, kam autobus snad nejezdí a nejezdil. Sedíme přesně uprostřed, pak radši nic, pak debilní pocit do čeho se to zas ženu a pak bych se radši z toho místa vypařila a probudila bych se jinde. Ale nešlo to, kurva. Když jsme zvedli kotvy, vydali jsme se tou samou cestou zpět. Z pole zvuky, jako by se tam procházel divočák, naše kroky nabraly na rychlosti. Když ti někdo něco říká, co se dobře poslouchá, máš radost? Problém je v tom, že kecá jako svině a možná tomu i sám věří. Ne. Můj obdiv patří lidem, co dokoážou proplout životem bez toho, aby vochcávaly ostatní. Nejde to, nebo jo? Everybody lies. Tak to je a vždycky bude. No někdy kolem třetí - čtvrté ranní jsem šla dospat spánkový dluh z předešlého dne. N. mohla být kdekoli, kdo ji měl v týhle tmě hledat. Ale byla tam, kde jsem si myslela a po chvíli dorazila ke mně pro zbytek rumu, co nám zbyl. Na ten jsem neměla ani pomyšlení, po tom, co jsem si jím prolila orgány minulou noc. Vypařila se a když zalehla ona, byla jsem už tuhá.

Ráno bylo chladné, mokrej stan, vodáci, kterým se na vodu při tom dešti moc nechtělo. Snídaně a rozhovor na úrovni s Tepličáky. Fakt jo. Když se vypravily Teplice a rozloučili se i ti z našeho města, zaballily jsme stan a rychlou chůzí až klusem jsme letěli na zastávku, která byla dál než jsem očekávala. Náš spánkový dluh byl příliš vysoký na to abychom v buse neklimbaly hlavou. Vynořily jsme se na nádru u nás a dorazily domu, kde jsem dobrých pár čtvrthodinek čekala až se rozpadnu nebo tak něco.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain