Útěk ze sídlištní šedi, aneb lipnofest 2011

10. srpna 2011 v 13:26 | mentally disturbed |  Střípky života
V pátek jsem vstala v celku brzy a hned jsem začla fungovat. Vytáhla mě hned, ven H., se kterou jsem se chystala jet odpoledne na fest. Bylo to pár týdnů, co jsme se neviděly a tak řeč nestála, koupily jsme to, co bylo třeba a doma následovalo balení. Moc se mi do toho nechtělo, moc mi to nešlo. Chvílema jsem váhala jestli moje zničené tělo má cenu vláčet vůbec někam, ale jo, nevzdávám to. Žaludek a vodě, spánkkový dluh a brutálně zmasakrovaná chodidla. Venku chčije, já bojuju s deštěm na zastávce při nákupu lístku na bus. Směr vlakáč. Cesta vlakem delší, než jsem si myslela; cesta od vlakáče k chatě rovněž. Když mi H. ukázala kam až musíme dojít, radši bych to ječtě otočila a šla dom. Přišlo mi že by bylo jedno z jaký strany to Lipno objedeme. Kurevská dálka, slunce v zádech a na nich bágl. Holky na nás čekaly na chatě, když jsme tam dorazily, hodily jsme si tam věci a šlo se naproti klukům, co měli dorazit taky. Ta stejná cesta, o kousek zkrácená. My s H. jsme si ji střihly hned dvakrát, proč ne. Ti čtyři nakonec došli a šlo se do letního kina. Dva z nich znali Michala, a tak jsme si tam připadala, že tam nejsem za sebe, ale jako jeho bejvalá. Nechtěla jsem tam pitvat náš rozhod ani nic jinýho, a tak se chudáci museli smířit s málem. Po skončení filmu jsme se vydali tou jistou cestou, na chatu nás ale došla jen polovina, větší půlka, bylo nás pět. Olepila jsem si rty v amundzenovi a když dorazili ti tři pokračovalo se dál. Z našeho rozhovoru se stala osobní zpověď a pak se šlo k vodě, byla tma, bolela mě noha jak něco, ale došli jsme. Na pláži se skleničkou v ruce jsme pobyli chvilku a řešily se blbosti ve stylu jakej typ kluků/holek tě přitahuje až se to otočilo proti H., která jen řekla svoje. Z balkonu na chatě bylo vidě, jak se už rozednívá, a tak jsme to už zabalili, dali vodnici a šli si lehnout.

Probuzení nebylo tak drastické, jak bych čekala. Naspala jsem málo, ale bylo to asi nejvíc za poslední týden. V poledne jsme vyrazily na pláž, kde jsme strávily víc času, než bylo v plánu. Hrál se volejbal, plavalo se a válelo se na pláži. Před námi byla ta dlouhá cesta a na jejím konci na nás čekal vrchol této akce. Fesťák se konal v letním kině, což bylo celkem zvláštní, netradiční. Myslela jsem, že dorazíme dřív, nestihli jsme ani Znouzectnost, což mě celkem mrzelo, ale co se dalo dělat. Uraggan Andrew and Reggae Orthodox, na které jsme dorazili, hráli dobře, odbdiv spíš po textové stránce, instrumentálka se hrála snad jen jedna. U podia tančilo pár lidí, kteří ale postupně odcházeli. Barmanskou šou jsme si nechali ujít a otevřeli jsme si opodál flašku. U jednoho pochybnýho týpka si domluvili trávu. Prachy předem, odvážný. Já do trávy nejdu. Ten týpek se vypařil. Nazvučeni byli Pleas the Trees, tak jsme šli zpět. Sedíme na lavičkách letního kina, málo místa u podia možná odradilo pár lidí k tanci. Jinak kvalitní hudba. Když se chystali The Pooh, lidi se sešli dole u podia. Pogo, skvělá a tmosféra a skvělá enegrická hudba. Vrchool noci a nejspíš důvod naší volby jet právě sem. Kaplice nezklamala. Kislowski, jsme pozorovali už z dáli s pivem v ruce. Poklidná hudba, která mne ale moc neoslovila. Prague Conspiracy, asi nejdelší zvukovka. Ne asi, určitě. Jsme zas v kotli. Zpěvačka to rozjela, sympaťák kytarista. Rozhýbali víc lidí než všichni ostatní. Z mě neznámého důvodu jsme odešli před koncem, před Das Ende, a to i bez ostatních, co jsme někde poztráceli. Naše čtyřčlenná skupinka se tedy vydala tmou do těch nehorázných kopců. Když jsme se vzdalovali od toho místa a nebylo daleko do poloviny naší trasy, H. a V. si vzpomněly, že bychom mohly jít na diskotéku, někam zpátky. Prostě se vrátit. Nejsem žádnej dyskofilní blázen, nikdy mě to nebralo - šity z rádia čotijebe atd., dík, ne, radši živou hudbu, takže jsem řekla, že nechci jít tou cestou zas zpátky, kvůli diskotéce, ze který by nás stejnak tak po hodině vykopali. Šlo se dál a směrem, který už jsme měli. K chatě. Snědly jsme dva dny starý jídlo a chtěli jsme dát vodnici, jenomže nikdo neměl sílu pro to cokoli udělat. Takže se po chvíli šlo spát. Byla jsem už ve svých snech (a že se mi zas zdála nějaká uslintaná sračka), když dorazil zbytek. Došli asi hoďku po tom, co jsme zalehli my. Jenom jsem otevřela oko a s našimi třemi novými nocležníky jsem se minula. Jednou proto, že jsem už spala, pak protože jsem ještě spala. Ráno se konal velkej úklid, ale ještě před tím jsme obdivovali úroveň pořadu Bravo TV na Óčku, fakt inteligence. Moderátor položí debilní otázku, co se týká témata v bravíčku a čeká inteligentní odpověď, které se však nedočká nikdo. Divím se, že jim pozvání někdo přijme. Host = obět stupidního pořadu ever. Dokoukalo se (čekáme na další díl už za 14 dní prej), uklidilo se, šlo se. Vlak jsme stihli, bez toho, abychom dobíhali, takže fajn. Sečteno podtrženo, já a H. jsme měli za ty necelý tři dny v nohách asi 25 kiláčků. Ještě jsem neměla šanci zjistit jak bylo na akci, kterou jsme obětovali, ale litovat nemůžem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain