Zvláštní podivnej opakující se rytmus

31. srpna 2011 v 0:22 | mentally disturbed |  Střípky života
S tím tupým úsměvem nedoufals, že ten pocit spokojenosti tu bude navždycky, ale chtěls aspoň, aby vydržel, co nejdýl co to půjde. Pak všechny ty pocity odplujou a ztratí se jak loď někde v oceánu. Tobě nezbyde nic, jenom plná hlava myšlenek, že bys o tom moh napsat knížku. Tendence si je všechny urovnat, pro lepší pocit, abys měl klid v duši, žejo. Ale je to zbytečný. Je to se všim stejný, věci se zaseknou v mrtvym bodě a pak končí. Chvíli to nosíš v sobě a pak to přebije něco silnějšího, v tu chvíli pro tebe důležitějího. Časem všechno vyšumí, po čase vidíš všechno z jinýho pohledu. Všechno má měnší význam, než tomu je přikládán. A tak pluješ dál životem, systémem nástrah.



Včera se v místním baru konala akce k zakončení prázdnin, kde hrálo pár menších skupin. Nevěděli jsme o nich nic, ale vydali jsme se tam. Domluvila jsem se ještě s N., ať jde s námi. My dvě přesto, že spolu trávíme dost času, jsme spolu takle nikde nikdy nebyli.. Je zvláštní jak se lidi rychle mění. H. je teď největší pařmenka, do který bych ještě před rokem neřekla, že se umí bavit, je teď úplně jinej člověk. Vymetá každou akci a dokáže mě někdy i překvapit tím, co vypráví. Často spolu chodíme na koncerty a různý akce; a kdybych já lezla i po diskotékách, byly by jsme skoro pořád někde spolu. Ale tam já nelezu.

Na gymplech je vždycky lepší parta, než na ostatních školách, o tom jsem se za tenhle rok přesvědčila. Je to tak. Když se podívam na třídu, kam chodí Monika, H. a další, vůbec není co srovnávat s mojí třídou. Je úplně jiná. Ta naše se po škole rozejde, každej si jde za svýma kámošema, každej se baví jinde. Vztahy v naší třídě z většiny udržeje jenom škola. Jejich třída se dokáže sejít na koncerech, fesťácích, v čajce a tak. Lidi z týhle třídy jsou fajn. Celkem jim jejich třídu závidim. A neni to jenom jejich třída.

Zase jsme měli flašku vína bez vývrtky. Seděli jsme na zábradlí, bavili se a snažili jsme se všemi možnými způsoby dobýt lahev, marně. Před barem jsme potkali Michala. Bylo to poprvý, co jsme se od našeho stylovýho rozchodu viděli. Obyčejnej pozdrav, pod kteým se ale skrývalo pár otazníků. Flašku nám nakonec otevřel Michal o brzdu svýho kola a polil nás. Pak jsme ještě šli do čajky, kde jsme chvíli pobyli. Před klubem bylo už plno lidí. Většina postávala venku u vchodu, nebo na ulici před, jako je tomu vždycky. My taky vevnitř moc času nestrávili. Potkali jsme spoustu lidí, se kterýma jsme prohodili pár vět. Zašli jsme do města ještě něco kopit a pak jsme se potulovali na ulici před barem s různýma lidma. Potkala jsem holky z volejbalu a seznámila jsem se s klukem, o kterým posloucháme historky před každým treninkem. Vim o něm možná víc, než o sobě ví on sám. Chlubí se tim, že chodil s polovinou našeho týmu. No supr, a za to ťa uznávam, tyvole. Jeho ruka mi pár minut po představení pomalu ze zad sjíždí dolů. Stejně jako všem ostatním holkám před pár minutama i pár minut potom. Zkoušel to tam na každou a my z něj měli prdel. Asi o dva roky mldší debílek, co z toho už asi nevyroste. Nějak jsem na něj neměla náladu, tak byl poslán do prdele. Ne jednou. Před barem to žilo víc než vevnitř. Bavili jsme se s klukama, co taky hrajou volejbal a pak jsem řekla strašnou sračku. Nějak jsem se přeřekla a ani nevim, kde se to slovo, co mi vypadlo z huby, vzala. Následoval můj nezastavitelný smích a Pavel na mě koukal jak na debila. Jo, tohle mohl říc jenom debil. Myšlenkama jsem byla asi jinde. Poflakovali jsme se kolem, seděli na obrubníku a pak za námi přišel i Pepa s Michalem. Přemejšlela jsme nad blbostma při krátký konverzaci s Michalem. Pak za ním přišel týpek a Michal málem dostal po hubě, protože ten nasranej kluk si myslel, že mu dělá do holky. Vtipnej rozhovor, i když ten už nalitej a zmatenej chlapec to myslel smrtelně vážně. Jeho kámoši si z něj dělali asi prdel. Pak stáli kousek od nás. Že tyhle týpky přitahuju já, řekl mi Michal. Tovížejo. ''Koho na mě pošleš příště?'' Následovala věta s jeho lehkým úsměvem, co mi už nic neříkal. Ta věta mi měla připomenout, jak jsme seděli jednou na lavičce u palcátu. Bylo to asi před měsícem a něco.
'''Takže ty si nás jako budeš brát do huby, jo?'' spustil na M. sedícího na lavičce vedle mě nějakej pankáč, co k nám zrovna přišel. Bylo něco kolem poledne, město se probouzelo do pátečního rána. Tou otázkou nás zaskočil, v tu chvíli bych od něj očekávala spíš 'Nemáš cígo?' nebo tak něco. Protože jsme vůbec netušili, o čem to kurva mluví, následovala otázka ve stylu 'cože?', která byla doprovázena naším nechápavým výrazem. Náš rozhovor o tom, jakej jsem poslední dobou flegmatik, se ho nemohl dotknout, a přesto tam pořád stál a lehce se nad náma pohupoval. 'Vy tady jako budete urážet pankáče?'' propustil tou mezerou mezi zuby s pohledem upřeným na M. Vypadalo to, že ho Pankáč čapne za límec a začnou se rvát. Šel z něj strach, protože bylo vidět, že on žádnej neměl. Něco mu kolovalo v žíle, a tak jsem radši už držela hubu. Nakonec nás jen požádal o tyčky do uší, což mi v tu chvíli přišlo celkem vtipný, ale nezačla jsem se smát, jenom se mi zvedly koutky. ''... jsem asi hluchej ne? Tak vim, co jsem slyšel, kurva.'' dodal a odešel směrem, odkud přišel.

Před barem policejní auto a polovina lidí se radši někam zdejchla. Zas. My zůstali. Byli to poldové, co si nechtěli přidělávat práci a tak se snažili domluvit všem, abychom zalezli do baru, že lidi chtěj klid. pak odjeli a my už se chystali jít domu, ale pak jsme to asi po dvaceti metrech otočili zpět k baru. Vevnitř bylo teplo, chvilku jsme seděli na podiu. Druhej pokus jít domu nám taky moc nevyšel, když jsme se sekli u lidí z gymplu. (...)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain