Září 2011

Zatuchlá tmavá chodba s věčným zápachem sklepů.

28. září 2011 v 23:50 | mentally disturbed |  Pseudoumění


Když je dlouhá chvíle nebo mám chvilku času, jenom tak čmárám po papírech. Baví mě to.

A tak prázdných papírů ubývá a ubývá. Rozhodla jsem se sem hodit pár kousků, aby jsem vás o ta umělecká díla neošidila přece.

Tžeba až opadají stromy, sem zas něco přihodim, protože já s tim nepřestanu. Taky abyste věděli, že taky ještě žiju.

A ten, kdo bez gůglu uhádne z jakých písniček jsou tyhle texty, bude moci žít dál klidným (či méně klidným) životem, jako žil doposud. Takže tak.


Zmateně kmitající zorničky pod víčky toužící po realitě

25. září 2011 v 1:20 | mentally disturbed |  Pseudoumění
Probudil jsem se uprostřed místnosti. Prázdné opuštěné místnosti bez oken. Byla mi zima, zima jak nikdy. Tělo bylo zmatené, stejně jak moje hlava. Čtyři stěny, strop, taky podlaha, od které bych odlepil tvář, abych se rozhlédl a zjistil, kde vlastně jsem. Tmavá místnost bez oken, tlumené světlo lampy bylo jediným zdrojem světla v téhle pasti. Šerem se nese jen tlukot mého srdce, jako by to byl zvon právě odbíjejcí poledne, a uširvoucí ticho ničí mé nepravidelné oddechy, co víří smítka prachu na podlaze. Zmateně kmitající zorničky pod víčky toužící po realitě. Žárovka už moc dlouho nevydrží. Malá prázdná depresivně půsovící místnost, ze který nejde utýct, která tě donutí přeýšlet o smyslu života. Už jen problikávající světlo, chladné stěny a moje bezvládné tělo.

Vždycky je spoutsta možností. Spousta možností co udělat a ovlivnit tak to, co se bude dít dál. Tak se kurva zvedni. No tak, vstaň, jestli máš ještě sílu. Neumřeš takhle. Co bude dál? Neovládáš svoje tělo. To tělo jen bezvnádně leží na podlaze neschopné se pohnout. Blikající světlo je tvou jedinou možností, je to tvůj život. Až zhasne, je po tobě. Jaká je ještě šance že pauzy mezi záblesky budou kratší a oči se budou moci potěšit ještě chvílí světla? Jen zorničky pozorují stín lampy. Dokud tu je, žiju. Ale žárovka pomalu umírá, umírá spolu s nadějí. Všechno kolem se pomalu ztrácí. A pak byla tma. Všude. Ta holka ze snu byla mým prokletím.

Pološero

22. září 2011 v 23:59 | mentally disturbed

A vítr?

Vítr je příznivý. Vítr je příznivý, ale mý splihlý plachty nají veklý trhliny.

Na chvilku se vrátit

11. září 2011 v 16:15 | mentally disturbed |  Střípky života
Po dvou dnech školy naše prázdniny pokračovaly dál. Aspoň na chvilku. První zářiový víkend jsme strávili s naší bývalou třídou ze základky na vodě. Na konci devítky jsem tady kecala, jak mi už mi všichchni z těhlech lidí lezou na nervy, to byla ponorka plus některý lidi se svýma otravnýma kecama furt dokola. V plánu bylo, že pojede celá naše bejvalá třída a naše třídní. Měli jsme jí rádi, byla strašně v pohodě. Sice jeko učitelka nic moc, ale je to skvělá ženská. Přijde mi, že jsme měli hrozný štěstí, když jsme dostali za třídní učitelku, se kterou budem vídat a jezdit na vodu.

No a tak se jelo, v pátek jsem ve škole strávila těch pár hodin, co jsem musela, doma jsem zabalila pár nutných věcí do báglu, vzala spacák i karimámu a nasedla na městskou. Bus mě vyplivl o pár zastávek dřív, šla jsem si koupit něco k jídlu a dotrmácela jsem se na nádraží, kde jsem spatřila Peťu. Moje časový odhady nebyly zrovna přesný, přijela jsem dost brzo, ale přesto jsem tam nedorazila první. Ostatní přijeli až na poslední chvíli, že Peťa už byla nervózní, jak nestihnem vlak. Jako osmičlenná grupa jsme se přesunuli do vlaku, kde jsme se museli smířit se sezením v uličce. Jo, kluci se ještě vtírli do kupéčka.

Přestupujem do vlaku, co nás doveze na místo. Vagon máme jenom pro sebe. Pozorujem mašinu před náma, jak se kolíbá a pere se zatáčkou a takyjak se řítí po kolejích extrémní rychlostí. Po chvíli i strojvůdce, co si na zastávce v klídku vystoupil a potom jak za jízdy kouká z okna a mává neznámo komu směrem do lesa. Z mašiny vychází černý dým, co se line otevřeným oknem přímo k nám do vagonu… Jsme na místě. Vystupujem a jdem do kempu, kde má čekat třídní s Martinem a s rafty. Zatím nikde nikdo. Asi po deseti minutách opravdu dorazili a tak se sundali rafty a po chvíli už jsme na vodě.

Dorazili jsme do kempu, zabíráme místa a kluci se perou se svým stanem. Připojili se k nám už i kluci z Prahy. My tři holky jsme měli ten největší stan v kempu, fakt že jo. V kempu nebylo moc plno, protože v září se všichni vrátili sdo starejch kolejí a maximálně relaxují doma v křeslech po pár dnech v práci či škole. Na okolí padla tma. Už i kluci dostavěli stan a tak jsme šli obhlédnout hospodu, kde všichni z kempu už nad něčím seděli. Sedli jsme si stranou a začli upíjet. Nad našima lavičkama tma, po chívli jsme se přesunuli k lidem přes uličku, kde bylo i světlo. Poslouchala jsem kytaru za mnou a taky spolužáky jak se baví zas o škole a o pražským metru. Ze začátku to bylo celkem suchý. Na druhým konci, o pár laviček dál, všichni obdivují zpěv naší učitekly. Zpívá fakt dobře. Objevila se i u nás na chvilku, pak zas zmizela. A po chvíli jsme zmizli i my, šli jsme se projít. Šli jsme do kopce jak svině. Tma jak v nose, není vidět na krok, cesta se ztrácí před očima. Před sebou vidim jen bílou mikinu, co mě uklidňuje, že jsme ještě na cestě. Držíme se za ruce, nikdo nic nevidí. Blbli jsme a pak jsme se na cestu vydali ještě někdy vprůběho noci. To se mi nějak slilo dohromady. Podruhý jsme, myslim, došli dál, sedíme někde na cestě u krmelce.

U stanů byli týpci, jeden s parukou - růžovožlutý číro, svítil na dálku; jeho kámoši taky s něčím na hlavách. Někdo z kluků od nás měl rovnej kšilt, což toho mladíka s pankáčem asi malinko rozladilo.
''Tak hoď tam ňákej bít. Zabítuj nám.'' pobízel spolužáka. Byl nalitej asi o něco víc než my. ''To si děláš srandu, že nemáš žádný bíty. My jsme jiná generace, my vás to učit nebudem... Vy nic neumíte. Na hlavách kšilty a hovno. Pícháte tady šestnáctky, chm..'' Něco ještě dál kecal, nepamatuju si to.

Těžká rána opilcova, říká se, dneska nic, aspoň u mě. Elina snad ještě se zbytkáčem přežívá ráno. Včer mlela fakt sračky, a sračkám se tlemila.. co bylo v noci už tolik nevim. Vokno. Asi jsem se někde v tom kopci rozsekala, protože mě bolí žebra. Jo nějak matně si na to vzpomínam. Ranní kafe z bufetu stálo za prd, ale asi lepší než drátem do oka. Nalodili jsme se až kolem dvanáctý, protože nás nečekala moc dlouhá trasa ani žádnej volej. Párkrát jsme zapádlovali, jinak leháro. Pohodička. Odpoledne jsme se stavili na jídlo. Jen po snídani v podobě jednoho rohlíku či něčeho podobně vydatného a půl dne stráveného na vodě (někdo i s pocitem žaludku na vodě) jsme hladoví vyskákali z raftů a objednali si jídlo. Dostali jsme porci jak pro slona, ale nikdo s ní neměl větší problém. S Nikem jsem dala ještě kafe, jako náhradu za to ranní. Bylo opravdu lepší. Po chvíli jsme v kempu, kam jsme měli v plánu dojet. Postavit stany, obhlídnout okolí. Učitelka přivezla víno, který nám dala. Demižon červenýho kluci vzali ještě k ohni. Klacky jsme podpalovali toaleťákem, moc to nechytalo. Krom toaleťáku jsme použili i repelent a benzín, jsme neschopní.
Když oheň už plápolal, přišli k našemu plamenu i dva kluci, bylo jim přes dvacet, Honza a Jirka myslim. V kempu měli auto a tak nám pustili pár beatů. Moje poslední flaška vodky zmizela v nás. Posedávám někde u kluků, taky u těch, co k nám přišli, pak jsme se chvíli zdejchli a šli si zaboxovat do pytle, co naměřil sílu, jakou jsi praštil. Selhala jsem, myslela jsem, že dam teda víc.. Prázdná místnost, boxovací pytel, jenom naše třída. Dejv to fotí a stojí na stole. Měl něco upito, ale nemyslela jsem, že tolik, aby se ze stolu bezvládně sesunul pod lavičky. Šli jsme zas k ohni a smáli jsme se tomu, on taky, i když asi byl rád, že má všechny zuby. Válíme se jenom tak u ohně.. Fotili jsme blbosti, třeba jsme se pokoušeli vyfotit krásně jasný nebe z hvězdama. Ráno jsme se divila proč jsme v noci fotili tmu a ve foťáku je plno černých fotek bez ničeho. U ohně se ukázala i naše milovaná paní učitelka, která nám přiložila do ohně a pak si pujčila rovnej kšilt a zapózovala nám. Byl tam i Martin, kámoš třídní, co s náma byl loni i předloni na vodě. Uchlastanej pivař. Pár lidí odešlo, odešla i třídní s Martinem hrát a bavit se do hospody s vodákama a my jsme se hřáli na samotce u ohně. Ve čtyřech jsme ještě chvíli vydrželi, pak jsme si pekli na ohni chleba snědli ho a bylo po druhý a šli jsme spát. A protože jsme měli největší stan, kde bylo plno místa, Martin se rozhodl, že přespí u nás. Dorazila jsem jako poslední z našeho stanu a tak jsem nedělala moc bordel a lehla. Vždycky, když něco vypiju, cejtim se plná energie, že bych spát nešla, ale jakmile lehnu, jsem tuhá hned. A ani teď tomu nebylo jinak.

Ráno mě vzbudila směs světla, zimy a taky hudby, co pouštěli ti dva týpci z auta, nějaký rádiový ohraný pop-šity. Ostatní spali, já se choulím ve spacáku, pozoruju Martina jak spí a snažím se zahřát. Po chvíli dohrála hudba, znamená to, že kluci už odjeli. Slunce začlo prát do našeho stanu, probudili se i ostatní a je nám vedro. Pomalu jsme se všichni sešli před stany. Vůbec se mi nechtělo balit stan, nic. Sklidili jsme ten včerejší bordel, s E. jsme se šly vykoupat, protože začínalo bejt pořádný vedro a pak jsme spakovali i stany a nasedali do raftů. Poslední den na vodě. Krásný, počasí nám vyšlo.

Domu jsem dorazila ještě s takovým euforickým pocitem, jak skvějlej výlet to byl. Byl fakt skvělej. Měli jsme štěstí někdy v šestý třídě, když jsme dostali třídní, jakou jsme dostali. Pohodovej víkend na vodě s lidma, se kterýma jsme se třeba dlouho neviděli a zase neuvidíme. Taky jsem zjistila, že po roční pauze, co jsme se moc nevídali, jsem bez potíží přežila i elinu, kterou jsem fakt neměla na základce ráda. Ale některý její kecy jsem překousla a nijak moc mě ani nesrala. Ne tak, jak bych čekala.

Mělo nás jet sice víc, ale jak to často bejvá, na poslední chvíli to dost lidí odřeklo. Důvody některých se dají pochopit a chápu je, ale někdo nejel třeba jenom kvůli tomu, že je podpantoflák a nechá si to líbit. Ale to je jeho věc, když mu to tak vyhovuje, že ano. Jsem ráda, že se od loňských matných představ a plánů neustoupilo a vyšlo to. Jasně, že příští rok jedem znova..
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain