Výlet do mý hlavy

22. října 2011 v 20:39 | mentally disturbed |  Střípky života
Je to k posrání.

Lidi se dělí na dvě skupiny, na ty, co mě fakt serou a na ty, co mě serou o něco míň. Tak to bylo vždycky, ne, že by tohle byl nějakej unáhlenej výkřik do ticha. Ostatní tě nikdy fakt nepochopí a nebudeš pro ně nikdy důležitější, než jsou pro sebe oni sami. No tak řekni, že ti na nikom nezáleží víc, jak na sobě. Jak s oblibou říká jeden náš učitel: ''Musíte bejt tvrdý, s ničim se nemazat, s váma se taky v životě nikdo mazlit nebude.''


Klopim do sebe už několikátej hrneček kafe, dnešní den mě pěkně nasral a tak neni důvod pro nějakej životní optimismus a klišoidní kecy.

Proč někdo může mít svoje rodiče jako vzor, obdivovat je a říkat si, jednou chci bejt jako oni, žít jako oni a dotáhnout to někam. Ne, sere mě to, že jako životní cíl mám hlavně nedopadnout jako moje matka. Je to motivace jako svině, protože mě sere jak žije a jak se chová. Jak se chová i ke mně. Má totiž dvě stránky. Jo, jako každej má víc stránek. Bylo by složitý všechno to popsat, bez toho to nemůžete pochopit, ale nechápali byste to tak ani tak, takže je to jedno. Já taky nechápu životy, ty klidný životy, ostatních. Celej můj život se snaží, abych se měla co nejlíp, žejo, to známe co. Jenomže jsou chvíle, kterejma to posere a já jí tohle neodpustim nikdy. Neodpustim jí to, že jsem kvůli ní strávila asi dva roky v děcáku a že jsem se s tim musela kurva poprat sama, když umřel táta, došlo mi, že v životě jsi tu sám za sebe a že je nejlepší vždycky spolíhat jenom na sebe, protože to je to jediný, na co se spolehnout fakt můžeš. Je dobrý mít někoho, o koho se můžeš opřít, ale nic neni nikdy jistý. Sere mě, že se moje matka dokáže vožrat jako svině a chovat se pěkně hnusně, dělat píčoviny jak nějaká debilní puberťačka, a tím posere všechno to svoje snažení.

Tak se radši ponořim do hudby a to mi pomáhá tohle svinstvo zvládat. Nahodila jsem hadry, sluchátka a zabouchla dveře zvenku. Nasraná na celej svět jsem dejchala ten krásnej čerstvej podzimní vzduch, pozorovala lidi, co mohli bejt šťastný a veselý a hlavou se mi honily divný myšlenky jako vždycky. O tom, jak jsem nechytila dobrou šanci, jak jsem si to nechala protýct mezi prsty, a taky o tom, jak bych ráda už nebyla na nikom závislá a posrat si den mohla jenom sama a nenechat si ho kazit jinejma lidma.

Protože všemu utýct, to je můj styl. Na venek působit trochu flegmaticky, i když se děje zrovna něco, co ti jedno neni a sere tě to, je lepší. Žádný otázky Co tě trápí a tak, který ti jenom daj důvod nad tim, co tě tak trápí, přemejšlet dál. Takže bejt rád za každou chvíli, kdy na ty posraný věci myslet nemusíš.

Nebe bylo fialový a taky trochu červený a bylo to dost klišé, ale protože tam byl i špinavej rybník, kolem kterýho jsem chodila, když jsem byla malá, mělo to tu správnou atmosféru na sebepolitování. Zapadající slunce zmizelo za horizontem a vítr mi foukal do očí. Zmizet do úplnýho jinam.

Jack White - Fly Farm Blues

Ne, je mi fajn, stačí mi si jenom vyčistit hlavu a jít dál. Jednou se politovat a pak budu zase silná jako předtím.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain