Prosinec 2011

prázdný

29. prosince 2011 v 16:33 | mentally disturbed |  Střípky života
No nejenom, že jsem přechcala titulek článku, který nesmí být prázdný, ale taky vám povím, jak až neskutečně zhýralý život vedu. Taky možná proč si vedu tenhle bložínek. A vlastně jak si vedu já. Jak se ztrácim nejen ve svejch plánech do budoucna, nebo spíš, že skoro žádný nemam. Jak se začínam čím dál víc flegmaticky stavět k životu. O všem, přitom o ničem.

Byl by to zatraceně dlouhej článek. Počkejte, až jednou přijdu na to, jak se dají pocity vyjadřovat slovy. Beze ztrát.

Vždycky jsem na sebe nasraná, když ráno otevřu oči a zjistim, že už dávno neni ráno. Spát chodim, protože jde spát celý město, ne proto, že by se mi už chtělo. Potřebovala bych posunout ručičky světovýho času aspoň o čtyři hodiny zpátky, aby se mi chtělo jít spát v noci, ne až nad ránem, a aby mě nevraždil zvuk budíku, co ráno zvoní. Začala jsem víc pít černý kafe, což mi připomnělo debatu, že turka pijou lidi, co už okusili hořkost a trpkost života, a že nám zatim stačí rozpustný kafe s mlíkem. Nebo něco v tom smyslu.

Chtěla bych kolem sebe mít lidi, se kterýma si mam co říct. Ne nějaký stádo, ve kterým je budu hledat a tim strávim celej svuj život. Proto jsme si s Michalem celkem dobře pokecali, po dlouhý době někdo, s kym jsem si měla pořádně co říct. Taky mi nabídl, ať na Silvestra zajdu. Jo, asi se stavim. Určitě to nebude tak legendární jako loni, že se tomu musim tlemit ještě dneska, ale lepší než sedět doma při telce. Tam, kde jsem strávila poslední den loňskýho roku, se už ani ukazovat nechci. Stydim se sama za sebe. Fakt. Dokázala bych si před ostatníma obhájit to, co jsem udělala, ale nesměla bych se za to sama stydět. Nechce se mi tam, a i když mě N. přemlouvala hódně dlouho, názor jsem nezměnila. Michal má prej volnej byt a chce abych přišla, což zní dost prvoplánově. Ale ne, to nechci, v tom mam jasno. No nebudu nic dopředu vymejšlet, to je blbost. Byla bych radši, kdyby se tam objevilo víc lidí. Možná že jo, nevim.

Žít mezi lidma, co mě nějak zajmaj, jsou něčim zajímavý a maj svoje názory, kterých se drží, to bych třeba chtěla. Protže všichni jsou tak strašně cool a originální hlavně, přitom jsou všichni stejný a na něco si hrajou. Je to nuda. Všichni maj svůj styl a s gepardíma legínama jsou originální, fakt jo. Navíc se mi zdá, že jestli se tady něco nezmění a půjde to takhle dál, za pár let nepotkáte na ulici chlapa. Protože z kluků, co se chovaj jak fiflenky, nemůže chlap vyrůst nikdy. Je mi z toho blivno. Co je to za trend? Chlap má bejt chlap, můj názor. Ne si hrát na Kena. Jó, zajdem na nákupy, a pak se třeba zkalíme na diskárně a bude dobře, co. Dík, nechci.. o holkách ani nemluvim, jak se chovaj.
"i'm not like most girls." - most girls

Minulej tejden nám chcípla telka, což mě nijak nevzalo, na televizi koukat nepotřebuju. Až já budu velká, televizi si ani kupovat nebudu! :D Takovej je plán. Najdu si byt, je jedno kde, kluka s kytarou a smyslem pro humor, práci, co mě aspoň uživí a budu si dál jen tak proplouvat životem. Můj plán je nemít žádnej plán. Muj malinko flegmatickej postoj ke světu neni jenom tak, je to možná můj způsob jak se vypořátat se světem. Nebrat život tak vážně a uvědomit si, že všechny ty tvoje trapasy se už staly někomu jinýmu před tebou a že to vůbec neni důležitý. Neni důležitý, co si lidi myslí, stejnak se nikdy nezavděčíš všem, tak nemá cenu si na něco hrát. Nemá.

Vo co de, vždyť je bůh taky sám..

23. prosince 2011 v 23:44 | mentally disturbed |  Střípky života
Vlastně nikdy nevim jak začít, tak kolikrát radši ani nic nezačínám.

Byla bych šťastnější, kdybych našla alespoň jednu věc ze tří, co jsem ve středu ztratila. Jakoukoli. Jsem zatraceně velkej optimista, když pořát doufam, že něco najdu, aspoň ty klíče, ale co. Třeba před barákem, kde vim, že jsem je už neměla, doufam, že mi je někdo přinese, a ne, že nás přijde vykrást. Středeční útrata nebyla malá, peněženku mám lehčí, svědomí možná černější. Byla jsem s Michalem ze třídy v čajce, která byla v plánu, a protahlo se to i o punč na námku a návštěvu dvou hospod, kde jsme popíjeli víno. Byla jsem překvapená. Celkem zajímavý povídání to bylo. Jsem ráda, že se ještě najde pár lidí, co nejsou členy stáda a maj svoje názory, a ještě k tomu ty, se kterýma souhlasim. Docela mě překvapily některý jeho názory, taky to, že jsme si pořád měli co říct a taky naše, a to hlavně moje, otevřenost, se kterou jsem se do rozhovorů vrhla a se kterou jsem to možná i trochu přehnala. U sklenky vína vidim život vždycky tak jednoduše a prostě říkam všechno tak jak je. Což vždycky nedělam, protože se dost často přizpůsobuju tomu, ke komu mluvim. Lidi se pak diví, a já se jim vlastně ani vůbec nedivim. Nemam to na sobě ráda. Ze zrcadla na mě zase kouká to strašidlo s rozšířenejma zornicema, to z toho vína, opláchnu si ksicht a jsem ráda, že jsem ráda. Ze středy už je dávno čtvrtek a tak někdy před třetí ranní jsme se vydali na cestu domů. Vlastně si ani pořádně nevybavuju kudy, ale doprovodil mne před barák a já vystoupala do mýho patra a u bytu jsem se zastavila a přemýšlela o tom, jak dobře se mi asi bude venku spát. Klíce nevim kde, zvonek nám nezvoní a jsou asi tak čtyři ráno. Řekla jsem si, že nebudu se kolíbat u dveří, který stejnak teď neotevřu a ještě by mě někdo ze sousedů viděl, a tak ani nevim proč, ale sešla jsem schody, vyšla ven z baráku tak trochu hledajíc klíče a vytáčejíc číslo matky, která se mohla stát jedinou zachránkyní. Ani jsem neobešla barák a vrátila jsem se nahoru, kde jsem se naštěstí doklepala, ty dveře se otevřely. Uf. Na otázku ''ty jako nemáš klíče?'', jsem odpověděla přesvědčivě ''Ále to víš že mam.'' A doplnila jsem tuto lež o pohled mého střízlivého já. Nemá cenu rozviřovat vodu takhle na noc. shodila jsem hadry a zalehla. Ráno jsem se nevzbudila, to až v poledne.

Vzala jsem si večer jiný klíče a šla do čajky s A. Chvilku jsem zaváhala, jestli půjdu, ale zvedla jsem kotvy a šla. Bylo to fajn, ale já byla nějaká zdechlá a docházela mi slova, Koupila jsem si zapečenou bagetu, kterou jsem ani nedojedla. Domů jsme šly taky pěšky, jak máme ve zvyku.

Nechápu, proč se mi všichni snaží vnutit, že kdybych s někym teď chodila, bylo by to lepší. Jó, s mým bójfrendem bych mohla řešit všechny problémy, který bych bez něj nikdy neměla. Tenhle stav mi celkem vyhovuje, a ačkoliv jsem si to nemyslela vždycky, vždycky mi i vyhovohal. Ve vztahu akorát selhávam a nikdy jsem na tohle nebyla, cejtim se líp teď, uvolněnější a víc sama sebou. Sem moc náročná a sama nejsem to, co bych po druhým chtěla. Protože abych po jistý době lidi nezačala srát svými názory, ironií, cynismem a vším, čemu se většina lidí přizpůsobit nedokáže, musela bych si na něco hrát a to dělat už nebudu. Jsem v celku jednoduchej člověk. A vůbec mi nevadí občasný oulety, mně ne, to jenom ostatní furt řeší ostatní životy. Život se musí brát s nadhledem a ne tak vážně, stejnak tady všichni umřem.


Ač se lží ještě nežijem, jsme s pravdou rozvedeni.

14. prosince 2011 v 0:04 | mentally disturbed |  Hudební koutek
víc jak dvacet let, a jsme tam, kde jsme byli předtím. Lidi se nemění, situace taky ne. O Krylovi nemají děcka ve školách ani tušení nebo ho znají jen jako kapitolu z učebnice literatury či dějepisu..

Karel Kryl - Idyla

no feelings

4. prosince 2011 v 21:08 | mentally disturbed |  Střípky života
Moje láska byla vždycky jenom můj převlečenej chtíč s trochou toho koření okolo. Jsem bezcitná mrcha, co neví, co je to láska a nikdy jsem nebyla na nikom závislá. Učitelce je to asi jedno a klidně nám zadá práci na téma Láska a požaduje tři a více stránek. Nechci se rozepisovat o něčem, co se mi vejde do tří vět na tři stránky. Jestli spolnim rozsah, bude to neskutečně kýčovitá úvaha plná klišě, bez pointy o dvou tisících slov a chybějící myšlence. No co. Deadline minulej pondělek a ještě ve čtvrtek jsem před sebou měla novou stránku ve wordu a přemýšlela jak začít, no hotový to ještě neni. Poslední dobou dělam všechno až po termínech, měla bych máknout.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain