no feelings

4. prosince 2011 v 21:08 | mentally disturbed |  Střípky života
Moje láska byla vždycky jenom můj převlečenej chtíč s trochou toho koření okolo. Jsem bezcitná mrcha, co neví, co je to láska a nikdy jsem nebyla na nikom závislá. Učitelce je to asi jedno a klidně nám zadá práci na téma Láska a požaduje tři a více stránek. Nechci se rozepisovat o něčem, co se mi vejde do tří vět na tři stránky. Jestli spolnim rozsah, bude to neskutečně kýčovitá úvaha plná klišě, bez pointy o dvou tisících slov a chybějící myšlence. No co. Deadline minulej pondělek a ještě ve čtvrtek jsem před sebou měla novou stránku ve wordu a přemýšlela jak začít, no hotový to ještě neni. Poslední dobou dělam všechno až po termínech, měla bych máknout.



Po dnešní tůře městem po nákupních centrech budu zase ráda, když se do toho předvánočního šílenství a nervózních davů, co jsou teď všude, nebudu muset v nejbližší budoucnoti vrátit. Nesnášim lidi, co se plouží mezi regály tak pomalu, že pomaleji to nejde, a brání mému rychlému tempu 'očíhnout, jestli maj to, pro co jsem si přišla, a co nejdřív zmizet' Vozík nastrčí do uličky tak, aby se nedal obejít a zbyde-li nějaké volné místo, kudy by se dalo protáhnout, zaplní ho svým tělem a nehodlají uhnout.
Je sice fajn, že zaměstnanci nákupních center mohou být v práci v tričku nebo klidné v tílku, ale když jsem tam vešla z venku, kde bylo tak o dvacet stupňů méně, bylo to jako dostat pěstí přímo do huby. O dárcích jesm ještě ani nepřemýšlela, ale jak jsem tak koukala na zboží měla jsem chuť koupit nějaký dárek sobě. Jo nakonec jsem si koupila sluchátka, o která jsem přišla. Obešla jsem obchody snad po celým městě, ale to co, jsem hledala, jsem koupila v posledním obchodě, který je pár metrů od mýho baráku.

Osmnáctej rok mýho života je tady a já dělam stejný pičoviny, jako o tom minulým. Minulej tejden v sobotu jsme se s A. vydaly na námko, že okoštujeme letošní punč. Bylo tam plno lidí, kteří se šli podívat na strom, ale s přibývající tmou jich ubývalo. Popíjíme punč, první, druhej, třetí, děláme si srandu z moraváků ve stánku, pak stojíme u stolku se Slováky, se kterými jsme se daly do řeči a nechaly si od nich nosit další kelímky punče. A pak už je najednou neděle ráno a hodiny ukazujou, že do osmý ranní zbývá jen pár minut. Je mi fajn, neni mi blbě, janom nevim jak jsem přišla domu a nejspíš se o můj přesun do postele postarala máti. Jo, musim na zápas, prolítlo mi ve zmatený hlavě. Obětí mýho sobotního řádění se stala sluchátka, což mě sralo asi nejvíc. V plánu jsem měla je reklamovat, až dohrajou, ale na rozšláplý sluchátka se mi vykašlou. tak nic.

V pondělí jsem byla na věnečku, kde jsem nejen sobě dokázala, že tanec nikdy nebyl mou silnou stránkou a to, že jsem nešla do tanečních, tomu taky nepřidalo. Proplesknout se za líbání, který dává klukům naděje, co se nikdy ve skutečnost nepromění. Zas mi to přišlo jako dobrej nápad. Ale aspoň nějakej pokrok tady je, loni jsem všechno strašně moc řešila, ale teď mi to ani nepřijde jako něco, čím by se můj mozek měl zabývat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain