Leden 2012

where is me?

8. ledna 2012 v 22:30 | mentally disturbed |  Články
Právě mi tady hraje poslední album Foo Fighters, Wasting Light, kterému předcházel poslech starších alb, a já se ponořila do týhle hudby a znovu se do ní zamilovala, víc..

'Foo Fighters - I Should Have Know'

Nemá cenu si dávat předsevzetí, to ne, ale rozhodla jsem se, že tenhle rok nebude ve znamení promarněných šancí. Vlastně to vůbec neni předsevzetí, a už vůbec ne novoroční. Ono je pravda, že radši budu litovat toho, co jsem udělala, než toho, co ne. Takže seru na lidi, co si o čem myslí, a jdu do toho. Do čeho? Do všeho, do čeho budu chtít. Snad jsem si uvědomila, že roky přibývaj a já už za chvíli nebudu moc tolik žít jako teď, budu mít co dělat s vejškou, a jestli ne s ní tak s prací, nebo s jejím scháněním a nebo taky s něčim úplně jinym. Kdo ví? Život mi nepřijde krátkej, krátký mi přijde jenom mládí, což je nejspíš ta nejlepší část života, ale člověk si to uvědomí často až když už ho má dávno za sebou, když má vedle sebe svoje děti, nebo jejich děti. Už teď mám chvilky, kdy bych brala, aby mi bylo míň. Když jsem bezstarostně lítala po sídlišti a bála se puberťáků, co seděli na lavičkách před domem. Přišli mi strašně dospělí a já jim jejich věk záviděla. Myslim si, že tohle je právě ten věk, na kterej budu vzpomínat jako na časy, kdy mi, i když se to třeba teď nezdá, bylo nejlíp.

To, že jednou si nahoře, jednou zas dole, je taky pravda. Lidi si to ale uvědomí, když jsou na dně a tak vzpomínají na ty ''starý dobrý časy''. Nesnášim klišě a lidi, co si něco nalhávaj a jsou neuvěřiteelně naivní. Nezávidim jim to, ten celej jejich život, kterej je plnej zklamání. No možná, že ješte neni. Jsem realista, co vždycky tajně doufá v nejlepší, ale počítá se vším, i s tím nejhorším, takže mě málokdy co překvapí. Nechápu jak se lidi mohou neustále litovat při stejných situacích. Naivita je pro člověka ta nejhorší lidská vlastnost. Jsou vlastnosti, co ničí okolí, ale tahle ničí především hostitele. Lidi se rádi krmí idylickými motty a všemi kecy...divný.

Měřiče spokojenosti s životem se pohybují v plusových hodnotách, takže je to zatim oukej. Celkem mi věci vychází a nemam si na co stěžovat.

Silvestra jsem strávila u Michala, bylo nás tam víc, tak jsem byla radši. Letos to byl o dost mírumilovnější a klidnější, než loni, to bez debat. Asi ve dvě v noci jsme se vydali k T. Cesta přes celý město, tak jsme si celkem pokecali a N. aspoň trochu cestou vystřízlivěla, měla toho už celkem dost.
Ještě mezi svátky jsem byla na koncertě tří skupin v místnim hudebním klubu. Nejdřív jsem ani nevěděla jestli půjdu, snad kdyby nikdo se mnou nešel, vydala bych se tam jako asociál sama a užila si to tam sama. Píšu teda H. jestli se tam objeví, čekala jsem, že napíše, že jo, že tam hodlá jít s lidma z její třídy (což je třída taky mýho bejvalýho, a to mi právě připomnělo, co se mi dneska v noci zdálo za sen.. :D). Taky že jo. Přišla jsem tam nakonec s Monikou, která odešla ještě někdy před půlnocí. H. s pár lidma odešla taky ještě před poslední kapelou a šli ještě někam, já nikam nešla, chtěla jsem zůstat až do konce. Byl tam ještě můj bejvalej spolužák a tak jsme tam zůstali. A neblylo čeho litovat. Všichni to neuvěřitelně rozjeli a dost jsme si to užili. Všechny tři skupiny měly úžasnou atmosféru, pod podiem to žilo a bylo vidět, že se všichni baví. Byl to asi vrchol všeho, co se v klubu v poslední době konalo. Parádní jízda. U podia se nedalo už dýchat, někdo si pletl pogo s ragby, ale jinak jsme si to užili a v nejbližší době bych si to zopakovala.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain