Květen 2012

Co je mi po lásce a co jí je po mně?

17. května 2012 v 12:15 | mentally disturbed |  Střípky života
''U tebe člověk neví, co má čekat. Neví na čem je a co si má myslet...'' Byla jsem odhalena. No, co by ste chtěli, víc toho ve mně ani neni. Tu větu mi řekl jeden týpek, se kterým jsme se potkali v kempu loni v létě. Trochu mě zarazil, protože tou větou vystihl snad celou mojí osobnost, aniž by řekl cokoli konkrétního. Sama nevim, co chci. Bylo to zvláštní, že to řekl. Zvláštní, že to řekl a naprosto to zapadalo do kontextu mýho příběhu. Tehdy možná víc, než kdy jindy. Víc než o týden dřív, víc než o tejden pozdejc. Často si na to vzpomenu, když dělam zrovna nějakou píčovinu. Jsem divná.

Jo. jsem divná, ale to je jedno, protože vy taky.

Jsem vcelku jednoduchej člověk, co žije momentálním uspokojením. Můj plán je nemít žádnej plán, a to je muj život. "Teprve až když ztratíme úplně všechno, jsme svobodní." a to je kurva pravda. Vždyť si uvědomte, jsme pořád něčím svázaní a svobodu vidíme úplně v něčem jiném, než čím opravdu je. Jo mít peníze je fajn, mít velkou rodinu je fajn, ale není tohle a všechno ostatní jenom to, co nás drží při zemi tím, o co se bojíme, abychom o to nepřišli? Říkat, že peníze jsou všechno, je celkem blbost, ale ne zas tak veliká. Závisí na nich náš život víc, než na čemkoliv jiném. Ženeme se za prachama, za bezstarostným životem, co je plnej lásky. Je to jako nemoc, posedlost zařadit se ke stádu a bučet jako zbytek. Ne, já tohle ani nechci, ale společnost to vyžaduje. Vyžaduje, aby lidi žili usedlým stylem života a nejlépe, aby byli konzumenty, proti ničemu neprotestovali a nechali si srát na hlavu.

Čas letí jak zběsilej, nebere ohledy.Jsme zarytí ve stereotypním stylu života a tak jsme rádi za každou maličkost, co nás vysvobodí.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain