Co je mi po lásce a co jí je po mně?

17. května 2012 v 12:15 | mentally disturbed |  Střípky života
''U tebe člověk neví, co má čekat. Neví na čem je a co si má myslet...'' Byla jsem odhalena. No, co by ste chtěli, víc toho ve mně ani neni. Tu větu mi řekl jeden týpek, se kterým jsme se potkali v kempu loni v létě. Trochu mě zarazil, protože tou větou vystihl snad celou mojí osobnost, aniž by řekl cokoli konkrétního. Sama nevim, co chci. Bylo to zvláštní, že to řekl. Zvláštní, že to řekl a naprosto to zapadalo do kontextu mýho příběhu. Tehdy možná víc, než kdy jindy. Víc než o týden dřív, víc než o tejden pozdejc. Často si na to vzpomenu, když dělam zrovna nějakou píčovinu. Jsem divná.

Jo. jsem divná, ale to je jedno, protože vy taky.

Jsem vcelku jednoduchej člověk, co žije momentálním uspokojením. Můj plán je nemít žádnej plán, a to je muj život. "Teprve až když ztratíme úplně všechno, jsme svobodní." a to je kurva pravda. Vždyť si uvědomte, jsme pořád něčím svázaní a svobodu vidíme úplně v něčem jiném, než čím opravdu je. Jo mít peníze je fajn, mít velkou rodinu je fajn, ale není tohle a všechno ostatní jenom to, co nás drží při zemi tím, o co se bojíme, abychom o to nepřišli? Říkat, že peníze jsou všechno, je celkem blbost, ale ne zas tak veliká. Závisí na nich náš život víc, než na čemkoliv jiném. Ženeme se za prachama, za bezstarostným životem, co je plnej lásky. Je to jako nemoc, posedlost zařadit se ke stádu a bučet jako zbytek. Ne, já tohle ani nechci, ale společnost to vyžaduje. Vyžaduje, aby lidi žili usedlým stylem života a nejlépe, aby byli konzumenty, proti ničemu neprotestovali a nechali si srát na hlavu.

Čas letí jak zběsilej, nebere ohledy.Jsme zarytí ve stereotypním stylu života a tak jsme rádi za každou maličkost, co nás vysvobodí.


Vole, chtěla bych toho tolik napsat, ale je mi líto to nenapsat všechno, tak radši nenapíšu nic. Dlouho jsem nic nesepsala, tak bych to mohla napravit. Důvodem je především lenost, ale taky škola a to, že jsem řádila spíš venku než doma a čas na psaní jsem nenašla. Je toho tolik, co bych napsala, ale neumim to uspořádat tak, aly to pochopil člověk, co mě nezná, jako třeba ty. I lidi, který znam dlouho, maji problém pochopit moje názory, myšlenky a vůbec všechno. Ale to je fuk.


Muzikou narvanej tejden, kdy se nespí.
Takovou pozitivnější dobou byl Majáles, co už je zase dávno za námi a my se opět můžem těšít na příští ročník. Taky že jo. Naše město má skvělý organizátory, co jsou proti komerčním majálesům jako je v Praze, kde jsou sice známý skupiny, který chtěj všichni vidět, ale musí si zaplatit. U nás je všechno zadarmo a s kvalitou skupin to vůbec nesouvisí. Jezdí nám sem i zahraniční interpreti a vystupují tu i méně známé místní i nemístní skupiny. Ukazatelem kvality hudby opravdu vždy není velikost fanouškovské základny kapely.
V pondělí jsem byla na studentském divadle, herecký výkony skvělý, jestě tam někdy určitě zajdu. Večer téhož dne, jsem strávila ve městě, vytáhla mě V. Domů jsem dorazila ve tři ráno, přestože veliká zábava nebyla.
Úterní veček jsme se vydaly do místního hudebního klubu na koncert, kam nakonec moc lidí nedorazilo, snad jen my, pár lidí, co chodí vždycky a členové skupin, co hrály. Jeden týpek nás pozval na pár panáků a chvíli se se mnou bavil o muzice, poslouchal dobrou hudbu. Na stole nechal zbytek piva a zmizel. Po druhý kapele jsme se vytratily i my. Zase šlapu domu po svejch.
Ve středu další koncert pár skupin. První skupina, na kterou jsme dorazili, hrála dobře, na tu bych vyrazila klidně znovu. Zato vystoupení té, co přišla potom, tak slavné nebylo. Problémy se zvukem, hlasem a tak. Navíc zpěvák nezvolil zrovna vhodný outfit, ale tím aspoň pobavil. Kapela která hrála jako poslední zněla dost dobře ale my už museli odejít. No nic šla jsem pěšky nočním městem jako předchozí dva dny.
Tam kde jsem byla v úterý jsem zamířila i ve čtvrtek a tentokrát bylo narváno. Skupiny na pódiu hrály taky dobře, konečně jsem si je poslechla naživo a snad ne naposled.
Vyvrchoolení našeho majálesu. Pátek. Nejdřív průvod škol městem a večer jízda ve městě. Domu jsem hodila věci ze školy a jela jsem zpět do města. Stejně jako vloni. Potkala jsem snad všechny lidi,ale ne ty, co jsem hledala. Ucucla jsem si rumu, kterej moje vnitřní orgány nějak neberou a přidala jsem se k J. Odpoledna jsme seděli v trávě a popíjeli víno, já jsem se vydala k podiu hrála britská kapela, která mi svým zvukem dost připomínala Muse. Hráli dobře. Byla už tma, lidi, se kterýma jsem seděla odpoledne, se někam poztráceli. Dala jsem si spicha s M., se kterým jsem se vydala po chvíli pro další flašku vína. Ani jeden z nás neměl moc peněz. Když jsme dorazili zase zpět, lehli jsme si u řeky. Já společensky uvanená jsem si mu lehla na rameno. Hrál si s mýmy vlasy, hladil mi ruku a říkal samý hezký věci, c se dobře poslouchaly, zatímco já přemýšlela nad tim, co tímhle zamýšlí. Nic jsem mu neřekla, nechala ho a když jsem nachvíli zavřela oči, neměla jsem daleko k tomu, abych usla. Váleli jsme se tam docela dlouho. Šli jsme ještě k podiu kde se ještě hrálo, nebyl to můj šálek kafe. Mohlo bejt kolem třetí a my se daly na cestu domů. Jasně že se šlo pěšky.
Sobota a chčije, jak už dlouho nechcalo. Přemejšlim, jestli má cenu jít za hudbou do města. Nakonec jsem vyrazila později, než bych vyrazila, kdyby bylo hezky. Když trohu přestalo pršet, šli jsme do hospody na pivo. Vrátili jsme se na skupinu, co přijela z daleka a dost lidí se těšilo právě na ni. Mě zase tak moc nezaujala, zato skupina Midi Lidi se mi líbila pro svou originalitu a projev na podiu. Začínala být zima. Začal se s námi bavit zpěvák ze skupiny, na které jsme byli ve středu. Obhájil svůj středeční oděv a slíbil že příští vystoupení bude lepší. Tak na to se zajdu podívat! Na chvíli odešel, holky zůstaly u podia a já se přesunula do stanu, kde hráli WWW. Uvedli je jako hiphopovou skupinu, tak se nedivim, že dost lidí se tím nechalo odradit. Já ne. WWW znám a těšila jsem se na ně nejvíc ze sobottního programu, zatímco ostatní přešlapovali u hlavní stage a čekali až začne zvučit jedna známá česká skupina. Ondřej Anděra má můj veliký obdiv za svou hudbu a texty.
''WWW -Štěstí''
Tohle je umění. Ne to, co mezitím hrála na hlavním podiu komerční skupina, na kterou všichni čekali celej tejden.


Kurevská radost.
Jsem fakt šťastná, že mam doma lístky na Foo Fighters! To je kurva úžasný. Hned jak jsem se o koncertu v Praze dozvěděla, bylo mi to jasný, tam chci, tam prostě musim bejt! Jedna z mých nejoblíbenějších skupin a nejlepších rockových kapel současnosti. Navíc Dejv, součást Nirvany a skvělej člověk. Neni to tak dlouho, co jsem přemýšlela o tom, že bych se mohla třeba příští rok, nebo ten rok, co bude po něm, klidně vydat na FF do zahraničí, protže jsem si nemyslela, že mi přijedou až sem. Jsem ráda, že to letos vyšlo. Netuším, jestli budem čekat na ranní vlak v nějakým pražským parku, ale na tom nezáleží. Těšim se víc ja malý děcko.

I když se to teď chvílema nezdá, je v celku fajn.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

all you need is

love
fuck

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 17. května 2012 v 12:55 | Reagovat

To co píšeš na začátku, jako bys mi to psala přímo z duše. Už si taky netvořím nějakej plán a nenechám se něčím nebo někým zahnat do stáda. Ta volnost se zkrátka nedá ničím vyvážit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain