To, co dostanete, je to, co je vám dáno, a nemá cenu fňukat!

1. června 2012 v 17:12 | mentally disturbed |  About
Nebudem si stěžovat na svoje nedokonalý životy, co nejsou podle našich představ. Už jsou dávno rozehrány, teď už na ničem nezáleží. Bude to dobrý, když budem chtít. Vykašli se na to a ze všeho si vem to dobrý. Po kolejích včerejšku pomalu dojedeš snad i k zejtřku. A pořád dokola. Kdejaká bukvice si žije pohodlným a spokojeným životem a ani si to neuvědomuje.


Seš na povrchu klidnej, ale rozpadáš se zevnitř.. Lidi nejsou dost dobrý na to, abych k nim cejtila důvěru. Můj vnitřní svět je dost velkej a lidí, co mě znaj, je málo.

Jsem jenom podivná existence, co se zhýrale vleče životem. A vítr? Vítr je příznivý, ale mý splihlý plachty mají velký trhliny! Svazuje mě nechutnej pocit. Je to asi pocit bezmoci hejbnout s přítomností. Cejtim se zas jak ta malá holka, co tu byla před pár lety. Malej parchant, co měl o kapku míň štěstí v životě než ostatní sídlištní děcka ze štěstnejch rodin. Ta holka už tu ale není. Situace se změnila, stejně tak jako já a lidi kolem. Přesto se cejtim tak stejně.

Možná se pár lidí diví, že si nedělám hlavu z těch problémů, co viděj. Nedělám, tyhle problémy se ztácí pod těmi většími, o kterejch nechci, aby vůbec tušili. Vlastně k nikomu nemám takovou důvěru, aby existoval člověk, kterej by opravdu o mě věděl hodně. Není nikdo komu bych měla chuť tyhle věci říkat.


Žila jsem v sídlištním bytě s rodiči. Matka, problémová alkoholička, co mě milovala. Jen nedokázala ovládat své chutě k alkoholu. Po větším množství alkoholu se nedokázala ovládat, začínala být agresivní, měla chuť vyhledávat a vyvolávat konflikty, chuť se hádat, chuť se zabít, chuť zabít ostatní. Nepila denně, ale určitě ne příležitostně, jak všude říkávala. Nalhávala to i sobě. Nedokázala přestat. Táta, muž v důchodovém věku. V Praze žijou jeho dvě další dcery, z prvního manželství. Táta měl zdravotní problémy, nebyl schopen normálně uvažovat. Ničila ho skleróza, odumírání mozkových buněk a srdeční arytmie. Postupem času se jeho stav zhoršoval. Byl jen kousek od zbavení svéprávnosti. Odumírání mozkových buňěk se dalo zpomalit, avšak ne úplně zastavit.

Bylo mi asi deset nebo jedenáct, když se mi život začal hroutit. Už když jsem byla malá se matka občas vracela domů dost opilá a v noci mě ze spánku probouzely hádky rodičů. Pamatuju si, jak za mnou jednou do školy, asi tak ve třetí třídě, přišla nějaká ženská. Vzala si mě do kabinetu učitelky a ptala se mě jestli je to doma v pořádku a jestli mamka nepije, nebo jestli se doma rodiče nehádaj. Věděla jsem, co moje odpověď všechno může ovlivnit a odpověděla jsem ji, že doma je všechno v pohodě. Nevim, jestli přišla na popud sousedů, co to všechno museli slyšet, ale asi jo. Život šel dál a přišlo to, co jednou by stejnak přišlo. Mamce přiklepli dva roky za napadení veřejného činitele, samozřemě v opilosti. Poldy tolek nesnášela. Byla v podmínce. Nedovedla si představit, že mě nechá pouze s tátou a tak zkouší se odvolat. Bylo to marný. Zbývá už jenom málo času. Přišel březen, ráno jako každý jiný a já se chystala do školy. S taškou na záda mi pomohla mamka a já věděla, že je to naposled. Nikdo nevěděl, jak tohle dopadne, malá holka svěřená do péče otce, který se neuměl postarat ani sám o sebe. Věděla jsem, že všechno záleží na mně, na holce, co chodí do pátý třidy. Klapalo to, pár měsíců.

Byla jsem sama doma a čekala až se táta vrátí. Zvoní zvonek. Byl už večer. Za dveřmi ale otec nebyl, stál tam soused. Soused policajt, co se mi opatrně snažil oznámit, že se táta nevrátí, že je v nemocnici. Chtělo se mi brečet, protože jsem nevěděla co teď se mnou vlastně bude. Ten polda nepřišel jen s touto zprávou, přišel si mě odvézt. Policejním autem v noci jedem přes stanici do nemocnice. Jen kvůli přespání. Ty děti se ptaly s čim tam jsem a já nevěděla, co jim na to říct. Nevěděla jsem jak dlouho tam zůstanu. Nic. Jedna noc na oddělení, probuzení do nejistoty. Za prosklenými dveřmi vidim stíny osob a slyšim hlasy. Najednou se ty dveře otevírají, vchází sociální pracovnice, která si mě pochvíli odváží. Ve zpětném zrcátku mě pozoruje. Po dvaceti minutách projíždíme branou. Dvě budovy, co vypadaly jak z pohádky. Hm, pěkný. Cedule na branách: Dětský domov. Několik desítek minut jsem strávila v ředitelně, kdy se mě ředitelka snažila vysvětlit, že všechno bude v pohodě a že není čeho se bát. Nevěřila jsem jí, jak tohle může bejt vůbec ještě dobrý? První noc jsem nemohla vůbec spát. Pomalu jsem poznávala ostatní a zjistila, že v děcáku jsou děti, co si prožily mnohem horší věci. Taky jsem si pomalu zvykla. Vzpomínám si na ten pocit ze dne, když jsem jela z děcáku poprvý do školy se strašnou nejistotou. Strašně jsem se bála, jak na mě bude koukat učitelka a bála jsem se, jestli to budou vědět spolužáci. Cejtila jsem se fakt hrozně. Na povrchu nebylo skoro nic poznat, nikomu jsem nic neřekla a snažila jsem se chovat jako předtím. Nechtěla jsem aby mě někdo litoval, a nebo měl blbý narážky. Že jsem v děcáku věděli jen učitelé a jedna holka. Řelka jsem jí, ať to nikomu neřílá. Asi to nepochopila, protože to od ní vědělo pár dalších lidí. To mě dost naštvalo. Celou dobu jsem se snažila to udržet mezi co nejméně lidmi.

Prvních pár týdnů jsem si myslela, že se domů vrátím hned, jak se domů z nemocnice dostane i táta. Domů ho asi po měsíci sice pustili, ale já v děcáku byla stále. Po škole jsem ho musela navštěvovat, abych mu mohla pomoct. Byla jsem u něj třikrát tejdně. Neměl žádné příbuzné nebo kamarády, kteří by ho zkontrolovali. Sám nedokázal nic. Po půlroce doma se opět dostává do nemocnice kvůli mrtvici a v létě v nemocnici umírá. Není čas na sebelítost, je čas se tomu postavit čelem. Cejtila jsem se dost mizerně.

Mamka byla po necelých dvou letech propuštna. Nebylo kam se vrátit, jak začít. Byla jsem pořád v děcáku, moje matka má příznaky schizofrenie, slýchá hlasy, cítí se pronásledovená a odposouchaná, je podezřívavá, chvílema agresivní a tak. Nebylo to s ní lehký. Sehnaly jsme byt, kam jsme přestěhovaly náš starej nábytek a dozařídily tak, že se v něm konečně dalo bydlet. V tu dobu jsem chodila do osmý třídy a konečně jsem opustila děcák. Střídaly se měsíce, kdy mamka slyšela hlasy a kdy ne. Prášky na to brala, ale stejnak to občas přišlo. Měla halucinace, byla zase agresivní a neovládala se. Tyhle stavy ustávaly a zase se objevovaly.

Uplynuly další dva roky, byla jsem v prváku a zase se vrátily matčiny paranoidní představy. V tomto stavu se pokusila o sebevraždu. Nasypala do sebe 90 prášků, co na tyhle stavy měla. Skončila v nemocnici, kde ji vypumpovali žaludek, poté byla předána na psychiatrii. Kurva co je tohle za život. Byl to měsíc, co jsem doufala, že se to nedotáhne do školy. Protože nechci aby se na mě lidi dívaly kvůli tomuhle skrz prsty. Oni nikdy nepochopí, že tyhle věci si prostě nevybereš, neovlivníš je.

Abych pravdu řekla, jsem za tyhle chvíle, kdy jsem se cítila být na dně, ráda. Vím co od života můžu čekat, proto nejsem tak naivní jako spousta lidí kolem mě se pohybujících. Poznala jsem ''kamarády'', co se ke mně otočili zády, když jsem potřebovala jejich pomoc. Proto nikomu už nevěřím, nikomu se věřit nedá, vždycky spoléhám jen na sebe. Je to tak jistější. Protože když hledáš pomocnou ruku, najdeš ji jedině na svým rameni (M.Twain), to si pamatuj. Ale tohle asi stejně nikdo nepochopí..

Dneska je zase všechno v pořádku, jestli se to tak dá říct. Matka se s alkoholem nikdy nadobro nerozloučí a halucinace se můžou taky kdykoli vrátit, nikdy nevíš, jak bude za tejden. Za poslední rok, klikrát matka přišla domu nalitá a nebo si koupila flašku jenom tak. Kolikrát jsem večer nebo v noci vzala sluchátka a vydala se do nočního města, janom abych nemusela bejt doma. Nesnášim jí, když je nalitá. A ona mě v těhlech stavech taky. Nikdy jsem jí nevyčítala ty dva roky. Ale tohle jí neodpustím.

Nepotřebný věci, co si stejnak necháš.

Trochu ještě tady a taky trochu tam. Spíš nikde, než někde. Ne konci chodby prázdný krabice. To bylo ještě včera. Dneska je to jinak. Tenhle byt velikosti tvýho těla, to neni to, co jsi vlastně chtěla. Je život na hovno, nebo na ničem nezáleží? Nesnášela jsem tenhle byt, teď se stěhujem a já si uvědomuju, jak prožívam to, že už tu bydlet nebudem. Nechci tam. Je to malej městskej byt, kterej je dost blbě navrženej a malej a všechno. Prostě mi neříkej, že se mi tam bude líbit. Jak balim ty věci ze stolu a tak, zjišťuju kolik nepotřebných věcí u sebe potřebuje člověk mít. To s nima chceme i umřít?


Tak kdo to dočetl až sem, tak toho o mě ví víc, než kdokoli jinej.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain