Červenec 2012

Ten vlak už dávno odjel

30. července 2012 v 0:48 | mentally disturbed |  About
Chtěla bych žít tak dlouho, abych si stihla přečíst všechny knížky, co bych ráda přečetla, abych stihla objevit všechny dobrý kapely, protože prokopat se timhle hnusem, co lidi dneska poslouhaj, je těžký. Nejsem fanoušek týhle doby. Zatimco lidi sledujou hitparády a jedou s dobou, já se prokousávám v hudbě čím dál víc do historie, a je mi fuk, že ostatní nemaj ani páru o kapelách, co posloucham. Tu nejlepší muziku jsme nechali umřít v minulým století. Mojí oblíbenou hudbu lidem ani necpu, ať si každej poslouchá co chce. Lidi se stejným vkusem se potkaj na koncertech a jinejch akcích, jenom náhodou je potkáš ve škole nebo v autobuse. A chtěla bych žít taky tak dlouho, abych stihla i to všechno ostatní.

Ženský jdou s taškama z masny..

30. července 2012 v 0:39 | mentally disturbed |  Střípky života
Do továrny na sny, kam chodí ženský makat za mizerně málo peněž, se vydam už jenom dvakrát, to znamená, že mam pouhý dva dny na to, sbalit toho sexy opraváře, nebo z něj dostat aspoň číslo. No možná mi chybí jemon kluk, nebo sex, já nevim. Můj život je erotickej film, ve kterým se houby stane. Pátá ranní neni ten pravej čas na vstávání, stejně tak jako pro mě neni půlnoc časem jít si lehnout. Zase tady mžouram u monitoru na úkor zejtřejšího rána.

Mam den na to začít žít. Jinak se to povleče takhle pořád a chcípnem tu nudou. Víkend jsem totálně promrhala, jak já tohle nesnášim. Červenec jsem mohla využít líp, než ho takhle pomalu nechat odplout. Omlouvam si to tim, že jsem si aspoň vydělala prachy. Až na pár akcí se nedělo nic. Prázdniny pořádně rozjedu v srpnu..


Prohnilá krása

7. července 2012 v 5:12 | mentally disturbed |  Střípky života
Je skoro pět ráno, ještě nespim a dneska na to už asi vole seru. Dřepim tu u mátovýho čaje, stejně tak jako před chvílí u kafe a u ferneta, ze kterýho bych blila. Jenže z chlastu nebleju. To já radši v autobuse, když se jede někam se školou. Ale v tomhle se tu pitvat nebudem. Kdo mi dokáže rozpumpovat krev, je moje nalitá matka. Vožere se a neni jako ostatní lidi v náladě, ale dělá průsery, všechny nenávidí. Kurva, proč já, si vždycky říkam. Tohle by se snad nikdy nepovedlo rodičům mejch kámošů a známejch. Prostě nikoho takovýho neznam, všichni se maj fajn, žijou si klidnej spokojenej život.


S neplatnou občankou se toulam po městě. Ploužim se tu ulicema, pozoruju lidi, co můžou bejt asi tak stejně divný jak já. Ve větru oči slzí, slunce prosvítá mezi mraky a je krásně. Některý dny připomínaj spíš dny podzimní, než ty letní. Což je fajn, v tom vedru by totiž člověk zdechnul. Domy co lemují silnice v centru města jsou pěkný. No jo naše město v sobě má tu krásu. A domy, zvenku dělaj městu hezkou reklamu, ale hnijou zevnitř. Stejně jako ty lidi tady. Jako ty. Nechtěla jsem to, tady bydlet. Jak bych se vrátila na sídliště, co bylo dřív šedý, úplně obyčejný, prostý. Teď užtak hezký neni, je barevný, jiný, ale pořád jsem se tam cejtila doma. Z okna bylo vidět na zapadající slunce. Teď bydlim v jednom tom hezkym domě v centru, co je na pohled krásnej, ale odspodu hnije a střechou teče, když chčije. Nájem vysokej jako prase, když si uvědomíš, za co ty prachy dáváš. Sere mě to, ale co naděláš. Zvykneš si. Krásný zvenku. Za tu dobu co jsem seděla v tomhle prázdným bytě, když tu toho moc nebylo, jsem si udělala čas na pár fimů a knížek. Snad posedmdesátý jsem si pustila Trainspotting, protože je to jeden z mála filmů, co ráda zhlédnu znovu a pořád mě baví. Knížku Konec punku v Helsinkách od Rudiše jsem zvládla za jedinej den, což u mě není běžný. Začetla jsem se do tho a nemohla přestat. Bavilo mě to, nešlo přestat. Rudišův styl psaní mám fakt ráda.
Rozečtený mám taky ještě dvě knížky, no je to už docela dlouho, co jsem s nima začla. Když byla ještě škola, poslední tejdny, kdy jsme furt psali nějaký testy a měli si vylepšovat známky, jsem si říkala, že se budu věnovat škole a vytáhnu ty posraný známky a o prázkách si udělam tak nějak na všechno ostatní čas. Bude plno času. Na konci června jsme se stěhovaly, takže prázdnej byt, spíš na matračce, pár potřebných věcí máš v krabici od banánů, čtyři čerstvě natřený bílý stěny. Do novýho bytu se ti fakt nechce, ale co ti zbejvá, mezi krabicema, nábytkem, bordelem a všim ostatním se dokonce zkouším i učit, ale stejnak to nevyšlo a známky jsou nahovno, takže nic. Vždycky jsem si říkala, že tyhle věci na mě nemaj vliv, ale to že mě to stěhování deptá na mně bylo poznat. Jsem teď nějakej strašnej cíťa, ale to starý sídliště zaprášený mi chybí. To, že do našeho bytu teď čumí turisti s foťákama, mi nezabrání v tom, abych po bytě chodila nahá.

Chodim do práce, abych si vydělala nějaký prachy na utracení, žejo. Dělam ve fabrice. A vopravdu bych nechtěla do týhle továrny na sny chodit každej den, mít to jako práci, co mě živí. Fakt bych nechtěla celej život makat jako dělník. Mam to na měsíc a měsíc se to vydržet dá. Peněz budu mít určitě víc, než kdybych šla do stánku se zmrzlinu.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain