Nemam ráda na marmeládě plíseň a existencionální tíseň

10. října 2012 v 23:19 | mentally disturbed |  Střípky života
Co s životem, když jste nenašli životní smysl? Není kde hledat a není co najít. Našla jsem jednoduchost života a teď mi připadá, že je na to ještě kurva brzo. Všechno je tak jednoduchý, když si uvědomíte skutečnou důležitost věcí.


Pomalu a nejistě se vleču cizím městem. Jdu tou cestou, kterou jsem včera přišla. V hlavě myšlenku, jestli to za to stálo a taky, jestli jdu dobře. Přemejšlim nad sebou, přemejšlim nad tim, že je na čase udělat nějakej ráznej krok. Je jedno jakým směrem, ale hlavně se hnout z místa, posunout se dál. Znam svoje chyby a neumim je změnit. Proč ale vole. Moje vlastní chování je mi záhadou. Mam naprosto prádno v hlavě, až na pár neutřízených myšlenek a rozmazaných vzpomínek na včerejšek pusto prázdno. Nehodlám setrvat v tomhle stavu dlouho. Přestali mě srát lidi, už svádim jenom vnitřní boj sama se sebou. Nevim, co chci, nevím, co ti odpovědět na otázky, nevim, co bude, nevim nic. Mám problém říct všechno tak, jak to je, otevřít se lidem, který znam a který znaj mě. Mám problém sama se sebou, mám problém vypustit ze sebe jiný emoce než jen pár těch základních. Jakmile překročim tu pomyslnou hranici a k člověku se přiblížím víc jak k ostatním, místo toho, abych k němu cítila důvěru, ztrácí se moje otevřenost. Proč jediný, co nám jde, je ze sebe servat hadry a užívat živočišnosti života. Vyhovuje mi to tak. Nejedu na heráku, ale taky nepotřebuju důvody. Teď už hnout jenom se sebou a ujasnit si, co vlastně chci. Poslední dobou si všímám, že jsem strašně pasivní, smířená s tím, co se bude dít. Přijde mi, že mě lidi musí mít už přečtenou. Ale stále nemaj. Daří se mi přežít i tímhle stylem života. Žiju v momentální euforii a přitom v dlouhodobým nepříjemným pocitu, že to se mnou jde z kopce. Přesto, že si připadam jako little peace of shit with no future, přijde mi, že je mi relativně fajn.

Žiju a nic nepíšu. Chybí mi spánek, chybí mi čas. Respektive mi chybí produktivita. Letos ve škole trochu máknu, řekla jsem si a hodlám tak udělat. Nehodlám se omezovat ve společenském životě a dokonce, bych si ráda dopřála i víc spánku. Na tom se musí ještě zapracovat, nebude to lehký. Den se krátí a vstávání do tmy mi moc nejde. Jsem si jistá, že něco podobnýho jsem psala touhle dobou i loni. Večer mě chytá energie a do postele se mi nechce. Když jsem unavená po treninku, jakmile sednu, nechce se mi zase vstávat a jít si vyčistit zuby a tak zevlim u kompu a přemlouvam se. Vždycky jsem unavená víc ráno, než večer. Večery trávim u piva, na koncertech, nebo v čajce. Návrat domů mi občas nevyjde. Byla jsem na fiXe, ten koncert jsem si užila. Jo, byla to ta akce sponzorovaná t-music, takže vstup zdarma. Byli tam snad všichni a proto jsem skoro nikoho nepotkala. Spousta děcek, lidí, co přišli jenom proto, že je to zadara, a skupina lidí, co maj tuhle muziku rádi. Mardi na podiu, pogo v předních řadách, oddělaný boty, dusno a líbivej zvuk linoucí se zepředu. Písně z posledního alba nejsou zas tak špatný, ale ani po tom, co jsem je slyšela naživo, nestouply v mým žebříčku. Starý dobrý pecky, jako Komik Lobotomik, budu milovat vždycky nejvíc. Na podiu se objevil mimo jiné i Tleskač. Skupina o které sice vím, ale nikdy jsem je nějak zvlášt moc neposlouchala ale ještě jsem se neprokousala jejich diskografií. Čekala jsem, že budou dobří a nezklamali. Dorazila i B. a taky Ondra. Na podiu hrají Mandrage, takže se chystam jít domů. Ondra mě doprovodil. Rád by se mnou trávil rád víc času, říká mi, já s ním občes zajdu na pivo, ven, nebo někam jen tak ve dvou, ale nic víc za tím nevidím, on jo. Nemám tenhle stav ráda.

Byla jsem taky na koncertu s B. v klubu, kterej mám skoro za barákem. B. je jedinej člověk, co o mě ví víc, než bych si přála, aby věděli ostatní. Ale myslím, že jsme si dost podobný, i když je spouta věcí, co mi na ní vadí. Dějou se nám stejný trapasy a máme podobnej pohled na svět a styl, jakým se prodíráme životem. Sedim u pullitru a poslouchám tu hudbu. Překvapila mě mile. Na stole nám přistál gin-tonic od týpků z baru. Když jsme se po tom, co kapela dohrála chystaly domů, ti jistí chlapíci nás zastavili a my se ještě pár minut zdržely. Repektive asi ještě další tři hodiny jsem seděla na baru a povídala si s dredáčem, co poslouchal dobrou muziku (rozuměj: stejnou jak já) Byl o trochu víc společensky unaven, než já. Ale dobře jsem si pokecala. První panáky po prohibici a pak jsem byla jinde. Platim, mizim, doprovázim B., ráno se probudim, nepamatuju, jak jsem lehla do postele, ale co, hlavně, že jsem tam večer lehla. Asi stárnu, protože následující den jsem totálně promrhala. Proč vole.

Neustále se opakující rozhovor se spolužačkou mi docela ubírá síly. Konverzace ''Komu píšeš?'' - ''Kamarádovi.'' - ''Jo tak kamarád, jo?'' mi přijde trochu směšná. Proč bych měla spát se všema kámošema, co mi píšou. A i kdyby jo, tak kdybych se chtěla o to s někým podělit, podělim se. Jo, pravda, poslední dobou se bavim hlavně s klukama, bavim s lidma, co mě zajmaj a nenudí. Kluci mi toho vždycky můžou nabídnout víc než holky. Témata, co řeší holky, jsou mi vzdálenější než vzdálený a radši budu třeba filozofovat nad pivem právě s těma klukama.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

all you need is

love
fuck

Komentáře

1 Bliss Bliss | Web | 15. října 2012 v 20:31 | Reagovat

Tenhle článek mě hrozně bavil, i když je plnej letargie a jakoby životní strnulosti. No...vypadá to podle toho, že už jsi skoro nad hrobem :) Dont dont dont give up, víš jak. Vono bude líp, až poznáš něco, co ti vyrazí dech ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain