Prosinec 2012

Na poslední zastávce

31. prosince 2012 v 19:04 | mentally disturbed |  Střípky života
''Tak už ti to jede'', řekla jsem právě když autobus přijel na zastávku a doufala, že pojedeš dalším, jako jednou, když jsme byli na tom stejným místě, ale asi před půl rokem. Odjels a já se usmála jenom tak pro sebe, usmála jsem se svý neobvyklý sentimentalitě. Ucpala bych si uši sluchátky, ponořila se do svejch myšlenek a namířila si to domů. Bohužel mobil mam v reklamaci a starou empétrojku už též rozbitou, tak ty sluchátka nemam prostě kam píchnout a tak ulicemi se vleču jen tak bez hudebního podkladu. Ironií je, že mý city se probudily ve chvíli, kdy jsme si ujasnili, že to není láska, že je to jenom sexuální chtíč. Přestože radim B., ať už se na dlouhodobý vztahy vybodne a užívá života dokud je mladá, tenhle muj 'vztah' přežil už dva její pokusy o vážnější vztah.

Po (pro mě poměrně) dlouhý době jsem zamířila do klubu na koncert svých oblíbených kapel, tu nejlepší akci, co se v místním klubu konná dvakrát do roka. Koncert byl skvělej, bohužel první kapela má často smůlu, protože lidi jsou ještě líní a střízliví, a přestože ze sebe vydá maximum, pod podiem se většina lidí jen lehce houpe. Bylo skvěle. Ke konci dorazil i dobrej kámoš mých kámošů a nakonec všichni odešli a my dva tam zůstali sami. Zkoušel to tam na mě a já si chvíli připadala jako součást nějakýho plánu, oběť spiknutí, a do hlavy se mi vtíraly myšlenky, jestli asi ví o tom, že se mnou spí jeho starej dobrej známej, nebo jestli ho rovnou nevyslal on, když se ten večer potkali v hospodě. Nebo proč se mě kurva ptá jestli ho miluju? Jasně že ho asi miluju, ale jenom tak uvnitř svojí černý zmatený duše. Začla jsem bejt paranoidní a chovat se jak holka, co má kluka, akorát to nechce říct. Desetiminutová záležitost, jako je cesta z klubu ke mně domů, se protáhla si tak na hodinu a půl. Nevím, pojem o čase jsem ztratila a na hodiny koukla až doma. A padla do postele.

Jsem jenom floutek ze světa loutek

31. prosince 2012 v 1:20 | mentally disturbed |  About
Jsem
Antifeministka, co se měla asi radši narodit jako chlap
Barovej turista, co nepohrdne barovou romantikou
Cynická mrcha, která ti nic nedaruje
Džoukr in evry moumnt
Emigrant
Flákač i zapálenej workoholik
Hejtr všech hajzlíků, co si žijou v přepychu
Ironická a jedovatá
Jedna z těch holek v tvý posteli
Komediant
Lhář, jako každej jinej, ale o úroveň lepší
Milovník dobrý muziky. To je ta, co se líbí mně
Nostalgik jako svině
Oběť svý potlačovaný introverze
Poslední punkerka. Tovížjo..
Rebel. A moje vnitřní orgány mi tolerují moje rebelství..
Sangvinik, co se v sobě nevyzná
Tvoje noční můra, když mě budeš srát
Uprchlík, mistr útěků
Vomámená ještě ze včerejšku
Zhýralej nýmand s ouzkým okruhem vědění vo životě

V druhý půlce žárovky

20. prosince 2012 v 23:53 | mentally disturbed |  Střípky života
Myšlenky se rozplývaj ve zvuku strun starý kytary. Poslední dobou - posledních pár měsíců - jsem nějak naměkko, vomámená každym dotekem, nebo co.

Kdo nehledá, najde. Za mým jednáním se často neskrývá nic víc, než jen honba za uspokojením mejch živočišných potřeb. Ale teď, teď je to přece jiný, uvědomila jsem si. Pár tejdnů mi to leželo v hlavě, to je taky dýl, než obvykle. Kurva, mam na jazyku tisíc vět, ale nikdy ti je nepovím. Když jsme spolu, už nemám to nutkání říct ti o mejch pocitech, říct ti o čem jsem přemejšlela. Bojim se odhalení, jsem stejnej srab jak loni. Od opravdovýho světa si udržuju odstup, protože je zrádnej. Dovolim ti všechno, ale asi ti nikdy neřeknu, co se mi honí hlavou.

''Gestikuluju a nadávám na tvoje city, máchám ploutvema do kruhu jako větrný mlýn, bryndáček mám poslintaný po marných pokusech se s tebou domluvit jazykem, na prsou mi schnou ty slintavé řeči.'' (Kurt Cobain)

Protože žebříky nikdy nevedou až do nebe

12. prosince 2012 v 23:57 | mentally disturbed |  Střípky života
říkám si, jenom tak pro sebe....
oni totiž často nevedou vůbec nikam.

Venku je krásně. Ticho, studenej vzduch a v ulicích nikdo, jenom tma a sníh, co právě napadl. Jo tyhle ulice maj svoje kouzlo. Tenhle prohnilej studenej barák taky zvenku vypadá krásně. Tři vadnoucí růže mi připomínaj ne až tak šťastnej vstup do dalšího roku mýho života. Občas prostě padnu na držku, no a tak se zvednu a snažim se neklopýtnout na stejným místě podruhý. Ne vždycky se to povede. Čas letí jak zběsilej, my, děti devadesátek stárnem, a mě je líto, že už nejsem ta holka ze sídliště, co žije s rodiči v jednom z těch šedých paneláků. Umakartový koupelny a papírový stěny, les a rybník. Kurva neni to tak dávno, co jsme lítali v rákosí a vraceli se domů, kde jsme dostali vynadáno, že jdem zas špinaví a mokří, a navíc v šest nula pět. Jsem nostalgik a milovník starejch dobrejch časů, i když teď je mi taky skvěle. Ale kam se poděla ta atmosféra bytí.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain