Na poslední zastávce

31. prosince 2012 v 19:04 | mentally disturbed |  Střípky života
''Tak už ti to jede'', řekla jsem právě když autobus přijel na zastávku a doufala, že pojedeš dalším, jako jednou, když jsme byli na tom stejným místě, ale asi před půl rokem. Odjels a já se usmála jenom tak pro sebe, usmála jsem se svý neobvyklý sentimentalitě. Ucpala bych si uši sluchátky, ponořila se do svejch myšlenek a namířila si to domů. Bohužel mobil mam v reklamaci a starou empétrojku už též rozbitou, tak ty sluchátka nemam prostě kam píchnout a tak ulicemi se vleču jen tak bez hudebního podkladu. Ironií je, že mý city se probudily ve chvíli, kdy jsme si ujasnili, že to není láska, že je to jenom sexuální chtíč. Přestože radim B., ať už se na dlouhodobý vztahy vybodne a užívá života dokud je mladá, tenhle muj 'vztah' přežil už dva její pokusy o vážnější vztah.

Po (pro mě poměrně) dlouhý době jsem zamířila do klubu na koncert svých oblíbených kapel, tu nejlepší akci, co se v místním klubu konná dvakrát do roka. Koncert byl skvělej, bohužel první kapela má často smůlu, protože lidi jsou ještě líní a střízliví, a přestože ze sebe vydá maximum, pod podiem se většina lidí jen lehce houpe. Bylo skvěle. Ke konci dorazil i dobrej kámoš mých kámošů a nakonec všichni odešli a my dva tam zůstali sami. Zkoušel to tam na mě a já si chvíli připadala jako součást nějakýho plánu, oběť spiknutí, a do hlavy se mi vtíraly myšlenky, jestli asi ví o tom, že se mnou spí jeho starej dobrej známej, nebo jestli ho rovnou nevyslal on, když se ten večer potkali v hospodě. Nebo proč se mě kurva ptá jestli ho miluju? Jasně že ho asi miluju, ale jenom tak uvnitř svojí černý zmatený duše. Začla jsem bejt paranoidní a chovat se jak holka, co má kluka, akorát to nechce říct. Desetiminutová záležitost, jako je cesta z klubu ke mně domů, se protáhla si tak na hodinu a půl. Nevím, pojem o čase jsem ztratila a na hodiny koukla až doma. A padla do postele.



Tenhle rok pomalu končí. Všichni se za ním ohlížejí s vidinou, že v tom příštím si povedou lépe. Ne, stejnak to všichni poserete hned v lednu. Příležitost začít s lepším životem je tu furt, každej den, fakt nemusíte čekat až skončí kalendářní rok. To je jen srabárna. Když jsem někdy o svejch sedmnáctkách řekla, že další léta mýho života nebudou ve znamení promarněných šancí, můžu říct, že se mi to celkem daří. Život, ve kterým se houby stane, je nuda, a tak i když to občas riskneš a vrhneš se do něčeho po hlavě, je tu šance, že to posereš, ale třeba to vyjde. Za tenhle rok jsem toho stihla posrat dost, ale přesto ho považuju za úspěšnej. Na konci loňskýho roku jsem narazila na stránku future me, kde si můžete poslat 'dopis svýmu budoucímu já'. Dobrej nápad, jen tak z prdele si sepíšu všecko co mě momentálně sere, co bych chtěla změnit a kde se vidim za nějakou dobu a pak si to přeču a řeknu si, jestli jsem furt na tom stejným místě a čekám na každý vysvobození ze stereotypu, a nebo jsem se posunula o kus dál a jsem aspoň tam, kde jsem chtěla bejt. Po roce mi to přišlo a já si ten zapomenutej text přečetla a nemůžu si stěžovat, skoro všechno na co jsem si stěžovala loni, je pryč, ale zas tu jsou nový věci, na co si jde stěžovat. A je zajímavý si přečíst, co jste si mysleli před rokem o tom, jak na tom budete dneska. Zkuste to taky, třeba vám to taky zvedne koutek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain