Leden 2013

Divný a dobrý

21. ledna 2013 v 15:59 | mentally disturbed |  Střípky života
Rok dva tisíce třináct je tu teprve pár minut, ohňostroje a plno lidí na náměstí, jako by se zrovna tam konal ten nejlepší Silvestr. Odtrhli jsme se od zbytku patry. Střepy nosí štěstí, polkla jsem kobylku, lokla si absinthu, posadila se v rohu čajky, Peťa si lehnul vedle mne a tak jsem se taky natáhla. Líbáme se. Tady? Je to divný, nebo ne, ani nevim. Popravdě jsem ani nečekala, že nám tenhle vztah vydrží víc jak měsíc. Baví mě to. Možná je to na mě poznat víc než si myslim. Vedle nás se baví Peťovo kamarádka. Po tom, co odešli, jsme tu skoro sami, obsluha s pár přáteli a my, není na nás vidět, nikdo nás neposlouchá. Chceš to a nebojíš se to říct, ruka mi vplula do kalhotek. Kurva, sem nadržená, ale tady ne, říkam, přestože jsem to nezatrhla hned, ale chvíli o tom zauvažovala. Bude pět, čajovna zavírá. Doprovodím tě, řeknu. Je to divný co, když chce holka doprovázet kluka. Ale ani nevíš jaká je to nuda bydlet ve městě a ze všech akcí, klubů a hospod to mít pár kroků domu. Ráda s tebou půjdu, cestou zpátky se ponořim do svejch myšlenek - jako vždycky.

Trochu se vyspim. Je ráno, je prvního, všichni se válej doma a všechno zavřený. Rodiny s dětma se prochází po městě, milenci taky. Takže odpoledne zvedám kotvy a jedu za Peťou. Mamce je jasný, že spolu spíme, má strach, abych ti nějak neublížil, říkala. Včera v čajce mě to rozesmálo a trochu překvapilo. Je to milý. Ale teď, když jsem u nich v kuchyni a přeje mi štěstnej novej rok, se divně usmívám a připadam si zvláštně. Pustila jsem se do úklidu, říká mi a já jí vzala tu druhou větu, jak na Novej, tak po celej. A pak jsme se zavřeli v Peťovo pokoji a lehli do postele. Jak na Novej rok, tak po celej rok, už se mě nezbavíte, došel mi význam toho co jsem řekla, v duchu jsem se zasmála.

Vystupuju o zastávku dřív, abych se prošla, ten bus mě tolik nebaví, ani sluchátka nemám.

Začla škola, učení nad hlavu a já jdu na pozdní oběd s kámošem mých kámošů M.. Je to zajímavej člověk, se kterým když se bavíte, vždycky se dozvíte něco zajímavýho. Je to vtipný, protože našim společným kámošům o mě vyprávěl a pak zapřel, že jsem to já. Věří mu to. Na tý zastávce, kde se máme sejít, čekám se zvláštním pocitem, zná Peťu, nevim, co ví, a nevím, jestli se nebudu muset vyvlíkat z trapných situací. Každopádně, za tím obědem viděl rande. Měla jsem z toho divnej pocit, protože když jsme se viděli na koncertě, chtěl ode mne slyšet důvod, proč se ještě nelíbáme a proč dělám drahoty. No změnila jsem se, jako bych se snažila bejt věrná svýmu kamarádovi. Mám to za sebou, vlastně to bylo docela jiný, než jsem čekala.

V hospodě za rohem potkáváme pár známých tváří. J. se mě ptá, jestli jsem byla na Silvestra v čajce, říkam, že jo, a přemejšlim odkud to může vědět. Zaskočilo to i P., naše pohledy se střetly. Jasně, ta kámoška. Je mi to fuk, ale drby se šíří rychle. Asi mu řekla, že se tam válel s nějakou brunetkou. Ale je mi jedno, jakej má kdo názor na přátelskej sex. Vlastně ani já žádnej nemam. Možná ani nevim, jestli to děláme ze zoufalství, že nejsme schopni normálního vztahu ale sex nás baví a nehodláme se ho vzdát, nebo z vlastního rozhodnutí, protože vztahy jsou na hovno a lidem ubíraj energii, vyčerpávaj je a ničí je. Takhle od sebe nic neočekáváme a tak si nemůžeme stěžovat. Funguje to.

Nějaký dny jsou zapomenutelný. Proč?

Co úterní sex. No nemůžu nesouhlasit. Uvědomila jsem si, že sice nemáme problém se spolu bavit, ujasnili jsme si, jak to mezi náma je a bude, ale popravdě ani jeden nevíme, jestli naši kámoši ví, že žijem ve vzájemný symbióze. Ta otázka konečně padla. Jsme v utajení. Většinou domu odcházím a hledám ty pravý odpověďi na jeho otázky. Myslíš, že bychom se takhle kamarádili, kdybychom spolu nespali? - Nevim, asi jo. Nebo myslíš že ne? říkám - Ale jo, asi máš pravdu. Jo, konečně mi došlo, že trocha naivity je i ve mně.

divný a dobrý

Přijdu si divně. Vleču se na maturák. Byl tam E. Pozdravili jsme se a víc slov jsme si neřekli. Vleču se z maturáku. Jsou dvě. Zatimco všichni trsali v kulturáku, napadlo plno sněhu. je to krásný, bílej sníh, ten ve městě dlouho nevydrží. Jdu domů a bořim se, bolí mě nohy jak čert, jdu pomalu. Ráno zaspim hodinu, na kterou jsem měla jít, abych měla dostatečnej počet procent a nemusela dělat zkoušky na doplnění klasifikace. Třídní mě má rád a tak se za mě přimluvil a projde mi to, to si ani nezasloužim tyjo.

A co M. a ta jeho holka? Nevim, prej se mu od doby, co spolu byli naposledy - někdy na začátku ledna - neozvala. Co to kurva zase hraju za hry, ta holka jsem já, vedle mě sedí Peťa a všichni kolem, nechápou holku, co se neozývá M.. Číslo na M. už vlastně ani nemám, uložila jsem si ho na mobil, co jsem měla místo mýho, co byl v reklamaci. Pak jsem všechno smázla. M. prej dělá nedostupnýho a čeká až napíše, ale ta holka se mu už neozve. Maximálně se potkáme na nějakým koncertu a já budu doufat, že okolo nás nebudou naši kámoši.

''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain