Únor 2013

Nekonečný mládí

24. února 2013 v 0:20 | mentally disturbed |  Články
Placebo, lék, co tě možná dostane ze sentimentu. Někdy je hudba vysvobozením, prostředkem, jak se přemístit třeba do úplnýho jinam.

Často, jako každej, přemejšlim o tom, co vlastně chci. Plno lidí, co chce, neví, a to je špatný. Nemít žádnej cíl ani směr, žádnej smysl života. Jakejkoliv. Každej potřebuje něco, co ho naplní. Bez cíle, budete mít těžko dobrej pocit z jeho dosažení. Můj problém je asi někde jinde, než že bych neměla cíle, myšlenky, jak naložit se svym životem, nebo tak něco. Na hovno je to, že se směry, kterýma bych se chtěla vydat směšně rozcházejí.

Muzika mýho života

13. února 2013 v 19:56 | mentally disturbed |  Hudební koutek
Přestože mám ráda hudbu a zajímám se o ni, s lidmi se vlastně o ní bavím vcelku málo, skoro vůbec. Na otázku, co poslouchám, odpovídám podle toho, kdo se ptá. Skoro všechno, různý věci, všechno co se mi zdá dobrý, občas řeknu že se mi hnusí komerce a šity z rádia, nebo opravdu poctivě vyjmenuju kapely, co mi zpříjemňujou život a co mě v poslední době zaujalo. Pokud druhýho odhadnu, že poslouchá Evropu2, má najetou aktuální hitparádu a nevadí mu na to ještě tancovat na diskotéce, tohle téma se snažím co nejrychleji ukončit. Protože jak někdo může bejt tak jednoduchej a nechat si do uší pouštět dokola deset songů, co právě letí, ale za rok si na ně nikdo už nevzpomene, protože je nahradí deset jiných. Vymytý mozky. Někteří lidi ani nevěří, že dnešní hity, někoho zajímat opravdu nemusí. Sama se občas přistihnu, jak zavrhnu kapelu, která se stává více mediálně známou, protože se mi hnusí jejich fanouškovská základna a rostoucí popularita. Jako bych nechtěla poslouchat to, co všichni, protože to, co poslouchaj všichni, nemůže bejt prostě dobrý. Občas je mi takových umělců líto. Když si dobrou muziku najdou špatní lidi, je to smutný.

V duši nemám bolest, já v ní nemám vůbec nic

13. února 2013 v 18:28 | mentally disturbed |  Střípky života
Je jedna ráno, čtvrtek. Tenhle článek stejně začnu tim, že se zase od někud někam vleču. Jo, mám před sebou asi tři kiláky. Poslední bus mi dávno vodjel. Vlastně mi bylo jedno kdy jede, protože určitě jel dřív, než se mi chtělo oblíkat a odcházet. Při podobnejch cestách domů se nejlíp přemejšlí,a to já miluju, přede mnou nekončící a kurevsky rovná silnice, sem tam projede nějakej taxík. V uších stará dobrá Fixa, Iggy, Pixies a tak. Je to divný, posloucháte muziku, co jste poslouchali před léty, protože vám to tu dobu připomíná a je vám skvěle, ačkoli vám v tý době třeba vůbec nebylo ani zdaleka tak fajn jako je teď. Jako byste nechtěli dát prostor přítomnosti. Čím si budem připomínat tyhle časy? Den, co právě skončil byl dosti zvláštní, takovej pochmurnej den doprovázenej pocitem nasranosti, kterou nakonec obrátíte proti sobě abyste nebyli nepříjemní na ostatní a jdete se sportovně oddělat. Pak přijde večer, kterej si ani nezasloužíte. Celej ten den zachránil a vytáhnul ještě nad ty ostatní dobrý a průměrný. Někdy bych chtěla mít jasno a někdy si radši plavu v tom pocitu, kdy nevíš, na čem seš a tak si můžeš ještě představovat všechny ty scénáře a doufat v ty dobrý. Je mi skvěle, můžu říct.


Pravdy je málo, už není ani ve víně

8. února 2013 v 1:56 | mentally disturbed |  Články
Znáš nejspíš hodně lidí, co ti na otázku, co na ostatních nesnáší, odpoví, že je to lež, přetvářka a faleš. Možná jsi jedním z nich a tvoje odpověď by zněla podobně. Nikdo nemá rád, když mu někdo lže, všichni máme rádi upřímnost a pravdu, žejo. Blbost, blbost, blbost. Pravdu neradi slyšíme a neradi říkáme. Vždyť jsme si zvyklí lhát. Jsme zvyklí poslouchat lichotky, trapný výmluvy a elegantní řeči. Jsme k sobě milí. Tak si to kurva lidi přiznejte. Lžem, když musíme, lžem, když můžem, lžem při každý příležitosti lhát. Lžem neustále bez přestání. Jsme nuceni lhát. Lžem ze zdvořilosti, z povinnosti, ze svý neschopnosti, ze strachu i pro potěšení. Lžem sami sobě. A jakou cenu má pravda, když ji ani nikdo slyšet nechce? Kurva kde to žijem, říkat pravdu je nezdvořilé a netaktní.

''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain