Duben 2013

Stagnace

30. dubna 2013 v 22:40 | mentally disturbed |  Střípky života
Všechno už utichlo. Krom zvuku kytary a zpěvu. Skoro nic se neděje, ale mý myšlenky jsou zmatený a mý představy o blízký budoucnosti nejasný. Vim, co chci, ale jako vždycky bych radši, kdybych si byla jistá, že ten chtíč vychází ze všech ostatních. Uvázla jsem v mrtvým bodě a jsem jak brouk na krovkách, co se sám z toho nevyhrabe. Svou zdevastovanost na sobě nedávam znát a leju do sebe pivo na fesťákách a hospodách a je divnější než divný, že v tom necejtim tu pravou atmosféru. Bydlení ve městě podporuje můj alkoholismus. Občas když se vleču místníma uličkama, říkám si vlastně, že svý kouzlo ztratily i ony. I já, i náhodnej sex s kymkoli, i chlastání do němoty, prostě jsem jinde.

Houslista pod rozjetým vlakem

14. dubna 2013 v 23:43 | mentally disturbed |  Střípky života
Přestali jsme se řídit nikdy nevyřčeným a nepsaným pravidlem, myslím, že to oba víme. Sedíme na zastávce a stejně jako vždycky si přeju, aby měl ten autobus aspoň malý zpoždění. Pak odjedeš a já se nepřítomně dívám, jak odjíždíš někam jinam. Jsem tam, kde jsem ještě asi nikdy nebyla. Jsem ztracená ve svejch citech, který nemam. A tak si zacpu uši a Márdiho texty zapadaj do kontexti aktuálního citovýho rozpoložení. Jakovždycky. Usmívám se a kolemjdoucí na mě blbě čumí. Vim, že už se pohybujeme na linii sinusoidy směrem dolů, ale snad tam ještě nejsme.

Jazyk mi leze z úst a hlava se mi točí
nemohu snést ten pohled, pohled vlastních očí
a stísňující, neodbytný pocit viny
- já nejsem já. A nejsem ani nikdo jiný

J. H. Krchovský - Chci ještě chvíli

Bolí mě záda z hospodský židle

8. dubna 2013 v 0:49 | mentally disturbed |  Střípky života
Ztrácím pojem o čase. O dnech, měsících, letech. Co bylo před půl rokem? Skoro to stejný, co je teď. Ale ta píseň zní teď úplně jinak.
.
Mrzne a sněží, že přivírám oči jako těch pár lidí, co jsem potkala v ulicích zasněženého města. Lidi, co si vyšli místo práce a školy do města. Je poslední březnový úterý a já se v pondělí večer ožrala jak dobytek. Konec. Takhle to nejde, řekla jsem si v listopadu i v únoru, ale v březnu s úsměvem ostřílenýho pardála si říkam o další dvojku vína, bavim se, hraju karty a pak, pak už jen takový to ráno, kdy sedíš na posteli a přemejšlíš nad tim, jestli mozek večer vypnul jenom centrum paměti, nebo třeba i centrum sebeovládání, řeči nebo navigaci domů. Ne že bych hodlala skoncovat s alkoholem, to těžko když v hospodě sedim aspoň jednou tejdně a leju do sebe litry piva. Snažím se ale objevit hranici, kterou když překročíš, teleportuješ se časem i místem (je ráno a čumíš do stropu nad svojí postelí, znáš to), a snažím se ji nepřekročit. To je umění.
Je středa, vrátila jsem se domů z oslavy narozenin vcelku brzo. Šetřim prachy, který nemám, a chlastat se mi ani moc nechce. No jo, už to nejsem já, ta co tu byla snad ještě loni, ta, co odcházela s posledním stolem. Sedla jsem ke kompjůtru a pod modrou lištou na mě čekala zpráva od P. (asi tě miluju, jo chlape, do toho klubu kde si dneska byl bych nikdy nešla, ale dneska jsem se nad tim i zamyslela, jestli tam ještě s holkama nepůjdu. No jasně že kdybys tam nebyl, tak tý myšlence nedam ani šanci) Byl už dávno doma, z toho hloupýho klubu oděšel. Tíží ho mizerná nálada a mě nenapadne nic, co na to napsat. Bojim se zeptat na důvod, jako bych se bála, že to jakkoli souvisí se mnou. Jsem ten strab co tu byl před lety. Ulehám nejspíš s podobně mizernou náladou a nevím proč. Moje schopnost povznášet se nad pokleslými náladami a vtípkovat o problémech ze mě v očích ostatních může dělat jednoduchou holku s absencí vešketý empatie a citů. V pátek jsem s zase skončila v hospodě, vedle mě sedí P. Když takhle spolu sedíme v hospodě, mám chuť si to s ním rozdat třeba na hajzlech.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain