Bolí mě záda z hospodský židle

8. dubna 2013 v 0:49 | mentally disturbed |  Střípky života
Ztrácím pojem o čase. O dnech, měsících, letech. Co bylo před půl rokem? Skoro to stejný, co je teď. Ale ta píseň zní teď úplně jinak.
.
Mrzne a sněží, že přivírám oči jako těch pár lidí, co jsem potkala v ulicích zasněženého města. Lidi, co si vyšli místo práce a školy do města. Je poslední březnový úterý a já se v pondělí večer ožrala jak dobytek. Konec. Takhle to nejde, řekla jsem si v listopadu i v únoru, ale v březnu s úsměvem ostřílenýho pardála si říkam o další dvojku vína, bavim se, hraju karty a pak, pak už jen takový to ráno, kdy sedíš na posteli a přemejšlíš nad tim, jestli mozek večer vypnul jenom centrum paměti, nebo třeba i centrum sebeovládání, řeči nebo navigaci domů. Ne že bych hodlala skoncovat s alkoholem, to těžko když v hospodě sedim aspoň jednou tejdně a leju do sebe litry piva. Snažím se ale objevit hranici, kterou když překročíš, teleportuješ se časem i místem (je ráno a čumíš do stropu nad svojí postelí, znáš to), a snažím se ji nepřekročit. To je umění.
Je středa, vrátila jsem se domů z oslavy narozenin vcelku brzo. Šetřim prachy, který nemám, a chlastat se mi ani moc nechce. No jo, už to nejsem já, ta co tu byla snad ještě loni, ta, co odcházela s posledním stolem. Sedla jsem ke kompjůtru a pod modrou lištou na mě čekala zpráva od P. (asi tě miluju, jo chlape, do toho klubu kde si dneska byl bych nikdy nešla, ale dneska jsem se nad tim i zamyslela, jestli tam ještě s holkama nepůjdu. No jasně že kdybys tam nebyl, tak tý myšlence nedam ani šanci) Byl už dávno doma, z toho hloupýho klubu oděšel. Tíží ho mizerná nálada a mě nenapadne nic, co na to napsat. Bojim se zeptat na důvod, jako bych se bála, že to jakkoli souvisí se mnou. Jsem ten strab co tu byl před lety. Ulehám nejspíš s podobně mizernou náladou a nevím proč. Moje schopnost povznášet se nad pokleslými náladami a vtípkovat o problémech ze mě v očích ostatních může dělat jednoduchou holku s absencí vešketý empatie a citů. V pátek jsem s zase skončila v hospodě, vedle mě sedí P. Když takhle spolu sedíme v hospodě, mám chuť si to s ním rozdat třeba na hajzlech.

Pak skončil březen a ve mně se rodí naprosto revoluční nápady, co s životem. Takový ty věci, do kterých když půjdeš, nesmíš přemejšlet co by bylo, kdybys do toho nešel. Chuť se realizovat, vydělat si, změnit svůj život, užít si ho.
Chci práci na prázdniny. Po měsíci vnucování svý spolehlivosti, pracovitosti a komunikativnosti u různejch zaměstnavatelů, mi snad konečně kejvli v kempu. Sehnat cokoli, když nemáš kontakty, jde dost nahovno.
Příští rok bych se ráda vydala aspoň na měsíc pracovat do některý anglicky mluvící země. Mym snem je Kanada, ale určitě nepohrdnu jinou zemí. Nabídek na pracovní pobyty v zahraničí je plno, takže je to jenom o tom, nebejt blbej a nenechat si všechny ty možnosti proplout mezi prsty. Život je dlouhej, ale mládí je zkurveně krátký. Pak se dostat na vejšku, najít si nějaký místo na přespávání a přežít.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

all you need is

love
fuck

Komentáře

1 n n | Web | 13. dubna 2013 v 11:08 | Reagovat

ach, ani nevíš, jak s tímto článkem soucítím... on to píše sice vždycky každej pod všechny články, ale todle je úplně jako z mojí hlavy... jsem taktéž pivem a vínem lapena, čekaj mě na liště zprávy, strkala bych si hlavu do praček, jenom do tý brigády se mi fakt nechce...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain