Červen 2013

Vzpoměň si a už kurva nefňukej

23. června 2013 v 21:15 | mentally disturbed |  Střípky života
Krchovského rýmy střídá mistr Bukowski. Krch-off a Psí Vojáci. Pak zpráva o tom, že zemřel jeden z nejlepších současných básníků. Díky, za všechna tvá slova..

Utopena ve splínu letních dnů si do uší pouštim vybraný písně vybranejch interpretů pro zachování tý melancholický chvíle, co na mě dopadla. Všechno sice beru s lehkostí a nadhledem, dělam si ze všeho prdel, ale fakt mi ten kluk chybí, vole. Asi láska k tomu pocitu naplnění, když ho cejtíš v sobě, to se pak necejtíš tak prázdně.


Kurva kde je ta doba, kdy mou hymnou byla píseň Bez Tebe od Zvířat. Nechápu, jak jsem se mohla takle zaseknout v mrtvým bodě. Tam dole na sinusoidě, bez energie vystoupat aspoň blíž k nule. Teďka venku slintam nad vodou s citronem pozorujíc jeho tělo a mozek jede na plný obrátky. No tak, vzpoměň si, když sis nedávala žádnou naději, ale v duchu si doufala, že tě chce vojet.

''...rád bych věděl, proč tu se mnou je? Proč není s někým jiným? jak může mít člověk radost, když dostaně něco, co ostatní odmítli?...'' (Mrd - Bukowski)

A pak mě vojel. Kurva, nic neni nemožný, prostě i tohle vyšlo, tak co, myslíš, že to už skončilo, nebo ještě něco bude? Jak dlouho to ještě vydržíš, než napíšeš zprávu, prostou a jasnou, pojď si to rozdat, chci Tě. Nebo to řekneš nahlas? Nemáš koule na to, to říct, natož napsat, a tak tě tvá vnitřní prázdnota rozežírá. Nemáš ani na to začít někde jinde. Tak si kurva řekni, co chceš.

Budu tu čekat jako kámen
s utichajícim dechem
vobrostu mechem
ámen

Cesta do postele

18. června 2013 v 0:50 | mentally disturbed |  Střípky života
Už dlouho jsem svý myšlenky nevyblila na blogžínek a myslim, že by vám to mohlo chybět.

Občas si jentak vyjdu s kámošem do hospody, před vchodem to otočíme a skončíme na kopci za městem a čumíme na světla okolních vesnic a mýho města. Nevim jestli to přijde hezký jenom mě, stejně jako západy slunce za městem na který se jezdim koukat na bruslích, nebo jako noční město, nebo jako město těsně nad ránem. A nebo je to se mnou špatný. Tíha sentimentu mě ale nepoloží.

I'm holow inside.
Vleču se jednou takovou květnovou nocí tak pomalu, jak to jen jde a můj stereotypní výraz změní až perverzák v parku, nebo spíš úchylák kousek za parkem na mostě. Zvednu koutek a on pak utíká. Natáhnu krok a přemejšlim o budoucnosti, o mý prázdnotě a o tom, kam vlastě jdu, když není kam se vrátit.

Jednomu by to za to i stálo, druhej už šel ale dávno domu.
Další várka upocenejch snů, co jsou v kontrastu s realitou, mě přesvědčila o tom, že bych měla rozmyslet směr a udělat krok kupředu. Když jsem si tohle řekla naposled, vyšlo to, bylo to divný, ale dobrý. Možná že ten krok nebude vlastně směřovat kupředu, ale zase zpátky k loňskýmu podzimu a letošní zimě.


Nikdy nevíte co vám zachrání zadek.
Nedaleko od nejzatopenějšího města v kraji čuměly jak nám proudí potoky vody skrz naše boty zatímco jsme návštěvníkům akce ohřejvaly oběd a předstíraly, že umíme počítat prachy. Nebudu si nic namlouvat, když mi na brigádě ve stánku s teplejma párkama (doslova) teklo do bot, zachránila mě jedna dávná soulož. Naše osudy záleží na naprostých maličkostech. Kdyby se něco v tomhle řetězci pokazilo, spaly bychom ve stanu na podmáčený louce nebo na betonech bejvalýho letiště, kde tekly proudy vody. Kdybych na jeden dávnej vejlet nevzala kámoše, on nevzal ještě jednoho, nevyspaly bychom se spolu, nešli bychom spolu potom do hospody, kde bychom nepotkali jeho tátu, kterej by si neuložil do podvědomí muj xicht a já bych ho nepozdravila na týhle tý akci , kam jsme se vydaly s kamarádkou vydělat pár drobáků, a neprohodil by se mnou ani větu. Naštěstí si na mě vzpoměl a nedovolil, aby příroda krutě ztestala naše neskutečně chabý vybavení do týhle divočiny. Možná budu znít jak Halina v Banánovejch rybičkách, ale to je fuk. Moje rada zní... Hm, ne seru na to.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain