Červenec 2013

I já mam připosraný spodky

24. července 2013 v 23:38 | mentally disturbed |  Střípky života
Pár dní volna. Maso z grilu zapíjim pivem, pak si to frčíme na kolech tmou z kopce za městem domů, cestou stavíme v hospodě, do který se vlastně už nikomu nechtělo, ale ze setrvačnosti jsme tam zapadli, doma vyndám z tašky růži z kamarádovy zahrádky a píchnu jí do hrnečku s čajem. O pár dní později zajídam kouskem masa z grilu asi desátý pivo. Chtěla jsem se asi propít do střízlivosti, zatímco jsem se opět pouze teleportovana z garáže od pivního sudu do postele, kde se ráno probudim a pohledem na strop a stěny si ujasním, kde jsem se to zase kurva vzbudila. Ve vedlejší místnosti jsou ostatní a přemlouvaj žaludek, ať je v klidu. Mně je fajn až na morální kocovinu jako vždycky. Jinak žiju v celku spořádaným životem. Hraju na pětistrunnou kytaru, protože jsem líná si to ečko natáhnout. Dala jsem šanci další maturitní knížce, ale nakonec jsem Kunderu vyměnila za čtivějšího Remarqua, co je stejnak v pořadníku, za celou bibliografií několika dalších autorů. Jsem zlomená duše pod tíhou sentimentu, svět mi už nepřijde tak úžasnej, když mi přestávaji hrát sluchátka a už ani starý zažloutlý repráky doma nehrajou, jako dřív. Svět mi už nepřijde tak úžasnej, když jsem v bodě a nechce se mi jít ani dopředu, ani zůstat a zpět už nemůžu.

Tragikomedie bez konce

6. července 2013 v 23:12 | mentally disturbed |  Střípky života
Lidem prodávam teplý párky. V jednu v noci, když lidi už nežerou, máme padla, a tak rozebereme konstrukci stánku a mohutnej týpek v červenejch gatích na bicyklu nám to zaparkoval do friťáku, protože byl nalitej jak cyp, nic se mu nestalo, a když mu došlo, že si s ním fakt povídat nebudu, nasedl a zmizel s kolem někam do tmy. Vlečem se městem, já poměrně okružní trasou dorazím domu, padnu do postele, ráno se zní dostanu, nasednu na kolo, odpoledne se sťatá pár pivy svalím do postele, v noci vstanu, jsem celou noc vzhůru a ráno se rozhodnu že asi nebude nejlepší nápad před odjezdem na brigádu nespat, a tak si na dvě hodky lehnu. Ráno zabalim jídlo a pár hadrů a sedam na bus, co mě veze někam, kde jsem ještě nevystupovala a tak doufam, že mi v zastávce na znamení zastaví i bez mýho znamení, protože fakt nemam tušení, kdy bych měla jako něco znamenit. Dojela jsem. Povedlo se mi hned první den zaspat. Taky se mi podedlo okrást se na Němcích, ale taky dalším Němcům prodat desítku budvar, kterou vlastně ani nechtěli, za pade. Místo dvojitýho ruma, připravim dva dvojitý rumy, a pak mi dojde, že mi to vůbec nemyslí, a čim to asi je, fakt nevim. Jestli už mam vychlastanej mozek nebo co. Praskla mi huba v koutku, přísahala bych, že jsem si do huby nic nepříměřeně velikýho nestrkala. Třetí den, noc, z nebe provazy vody, blesky, hromy. Píše mi P., napsala jsem mu o bouřce a už jsem byla odhodlaná napsat, ať přijede, že spim na chatce sama. Pak jsem ty písmenka smazala a říkam si, že si to nechám na příležitost, kdy to všechno bude trochu reálnější (nebo realizovatelnější, nevim). Pak se objevim v mým městě a končim v hospodě, do který nakonec P. už nešel, a já se přistihla, jak mě to trochu mrzí. Pár piv nalačno mě skoro položilo a tak se potácim domu za roh. Mam hlad jak vlk a chce se mi spát, takže málem sežeru sušenky i s obalem a padnu do postele.

Apokalyptický nebe dnešnímu dni dodává tu pravou atmosféru. Beru sousedce psy a vlečem se ulicema a pak parkem skoro až za město. Cestou zpátky zdravím toho, co nás před pár tejdny zachránil před naší blbostí, umrznutím ve spánku v potocích vody proudících na letištní ploše. Psi jsou vděčný za to, že se koukli zas ven, já vlastně taky, a pak mi nezbývá nic jinýho než podnapilou sousedku dovéct do obchodu za rohem pro další čtyři litry tekutý pravdy. (Ne, nechci si povídat s prodavačem, no kurva pojď už, nebudu tu čekat do zejtra).

Čtu Kingovu povídku, protože ho čte P. a má ho plnou knihovnu. Čtu Rudiše podruhý, protože mě to fakt baví. Čtu Krchovskýho, protože se v tý depresi, prázdnotě a v bodě mezi bytím a nebytím občas nacházim víc, než kde jinde, a čtu Bukowskiho, protože syrová uchlnost je moje. Knížku, co jsem si pujčila v knihovně ze seznamu k maturitě, jsem nakonec vrátila druhej den zpátky do knihovny, třeba dostane šanci ještě někdy jindy.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain