Listopad 2013

Nic a já

15. listopadu 2013 v 22:29 | mentally disturbed |  Střípky života
Hledam smysl, hledam sebe, hledam, nenacházim. Jediný co nacháztim jsou nostalgický vzpomínky na minulej podzim, když je půl pátý odpoledne a venku tma. Čumim na lidi, když se vleču ulicema. Táhnu se uličkou, co vede z centra. Ploužim se, sleduju prázdný výrazy všech lidí, jejich utrápený, znechucený a kyselý tváře. Můj život je hořká tragikomedie bez konce, přesto si v tom hledám ty úsměvný chvíle a i přes trpkej příběh se tomu zasměju. Zkamenělý tváře a mý ujíždějící koutky, jejichž příčinou je třeba vzpomínka na ty nejtrapnější chvíle můho života. Je můj život k smíchu? Ne, vtipnej neni, je k smíchu, je k pláči. Na ničem nezáleží a tak můžu všechno. Jediný co nás drží při zemi, jediný, co nás omezuje, je budoucnost. Nebo alespoň její slibná vidina, za kterou se ženeme.

Mam tendence se odtrhnout od táhle kapitoly a začít něco novýho. Tahle kapitola je až přespříliš utahaná, dlouhá a žádný nový zápletky se nedočkáš. Mam chuť si sbalit a odkráčet do úplnýho jinam. Chci svuj bejvák a svýho německýho ovčáka. Svojí hudbu a svý kafe a čaj a pivo. Žádná zkurvená televize, žádnnej zkurveně přemrštěnej nájem, co platíme za tenhle kamrlík. Chci nějakou adresu, co si napíšu do občanky, chci nějaký místo, kde si budu balit a vybalovat mezi cestama po světě, mezi vejletama, mezi tůrama po barech, mezi návštěvama cizích náručí. Nepotřebuju ani heroin na to,abych nepotřebovala důvody.

Střádám plány, co s nejdelšíma prázdninama - zvednout kotvy a vydat se na sever, nebo severozápad. Každopádně za hranice a pokud mě nevezmou na žádnou vejšku vůbec se nebudu zlobit a dám si rok pauzu a ten rok si bestiálně užiju. (A možná budu radši když se nikam nedostanu a vyjde mi zmizet do úplnýho jinam. Protože studovat něco, co sis dal jako záchranu nemá význam, studovat na pedáku nemá význam, když si chtěl na medinu.) Nic mě tu skoro už nedrží, jenom stereotyp. Nemůže mě pustit myšlenka že mládí je kurevsky krátký a že některý věci se daji stihnout jenom v mládí a pak už na to moc šancí nemáš, ale nejde to všechno stihnout a těžko to skloubíš dohromady, když se ty věci navzájem vylučujou. Mládí si musíš užít, protože pak už je život fádní, ztrácíš energii a musíš makat evrydej. Zároveň si v mládí ale musíš udělat nějakej základ pro budoucnost, musíš něco vystudovat. To všechno pro to, abys mohl pak celej život makat (a pokud možno si mohl makat co nejmíň za co největší prachy). Takže zase jsme u toho, že děláme něco pro budoucnost, která ani tak neni jistá.

Poslední půlrok je o tom samým, stejně jako byl ten půlrok před nim o tom jiným. Můj život v posledních měsících už neni ani sinusouida, ale konstantní lajna, co se pohybuje mezi nulou a plus jednou desetinou. A v týhle lajně už jet nechci, chci zpátky svojí křivku. Občas se přistihnu, jak čekám až se něco stane, třeba, že se bude opakovat, to co te tou dobou dělo loni. Přestože jsem už loni věděla, jak na tom budu, až to období skončí, vyrovnaná s tim nejsem a marně se snažim z toho zatracenýho stavu dostat. Přestože když si to všecno zpětně promítnu, je jasný, že jsem přesně věděla, co bude dál. Nic. Muj život je v kafi, pivu, pár akordech a nostalgii. V tom, co se stalo dřív, ne v tom co se děje teď, protože teď se neděje nic významnýho. Jsem zlomená existence.

''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain