Prosinec 2013

Prošvihla jsem tu chvíli, kdy jsem si měla strčit hlavu do pračky a teď už je to v prdeli

30. prosince 2013 v 23:55 | mentally disturbed |  Střípky života
Hádky kvůli klidu, stres kvůli pohodě, honba za odpočinkem, boj za mír. Vyrostli jsme a Vánoce ztratily svý kouzlo. Je nám trapně, když slavíme křesťanský svátky, jejichž oslava se naprosto zvrhla. Mý Vánoce zachránila Vietnamka ve večerce za rohem. Nechceme pít v noci, kdy pijou všichni lidi v našem časovým pásmu, ale když nás nikdo nikam nepozve, je nám smutno. Loňskej první leden vyšel o něco líp, než jsem si mohla přát. Smála jsem se tomu přísloví, kterýho se bojí všichni ti, co prvního ledna zpytují svědomí, kolébají se nad záchodovou mísou a nebo doma čumí do stěny a dojídaj bramborovej salát. Smála jsem se, ale líbilo by se mi kdyby to tak vyšlo. Jak na Novej, tak po celej. Prvního ledna jsem nebyla tak zaseklá, jako jsem byla od koncee jara. První leden ani zdaleka nebyl podobný dnům, co byly mezi ním a dneškem. A zítřek to už nevyrovná, ať se stane cokoliv. Kdo zachrání další rok? Bude to barman z klubu u stoky?

Chci jít za město, jo severně za město, s tebou, a když ne s tebou, půjdu západně, protože na jih a na východ je to daleko tam, kde bych viděla rodost lidí ve městě z příchodu nový životní kapitoly, která nepřijde, protože nejlepší životní kapitoly spíš končí na jaře, v létě a na podzim. Vaše předsevzetí budou po půlnoci žít tak dlouho, jako žily před ní.

Chci si přestat stěžovat (což není vůbec lehký, pokud jste si to někdy zkusili - jeden den si nestěžujte, a to ani v duchu, a pokaždý, když si uvědomíte, že nesmíte, dejte si facku za tu hovadinu, za tu malichernost). Chci si přečíst několik knih. Chci objevovat další skvělý hudební skupiny a objevit je všecny. Chci, aby mi už nikdy nebylo blbě ze mě samotný. Chci ze svýho života vyloučit televizi (což neni vůbec těžký, až zjistim, jestli se dá jít jinudy než kolem ní, nebo až zvednu kotvy). Chci aby mi byl vrácen první leden, kterej se měl táhnout celej rok. Smířim se i s jednodenní náhradou, kterou bych využila, aby jednodenní nebyla. Chci zvednout kotvy a chvíli pobejt na zeleným ostrově, v zemi vysokejch stropů, trávy a squatů nebo procestovat Skandinávii. Chci se hnout. Chci se hnout z místa.




Vo tom stejnym

8. prosince 2013 v 20:00 | mentally disturbed |  Střípky života
Je třeba dožít tuhle kapitolu.
Jsou dvě ráno, přetáčim se v posteli ze strany na stranu, když zavřu oči, pod víčky stále kmitají. Muj mozek přemítá nad píčovinama, nad mojí minulostí a nad významem toho všeho. Nic. Minulý noci patřily zběsilým snům, co nemaj vysvětlení. Ale možná si nějaký souvislosti můžeme domyslet. Jsem zaseknutá v loňsým roce, kterej podstatně ovlivnil směr mýho života. Přeskládala jsem si trochu hodnoty. Byl to zvláštní rok. Plnej extrémů a pádů na držku, ze kterých jsem si chtěla vzít ponaučení, ale přesto se mi podařilo padnout na držku na tom stejným místě znova a o to s menší elegancí. Vypíčila jsem si proirity. Je jedno, že se nebudu ubírat přesně tou cestou kterou bych chtěla, jde o to, aspoň trochu změnit směr. Poznala jsem spoustu nových lidí, co ovlivnili muj život.

Devatenáctej rok mýho života začal dnem, kterej se vleze na top desítku nejhorších dnů v mym životě. Až do svý poloviny se vlekl v sametový extázi, druhou polovinu jsem prožila jako zlomená existence, co si hraje na hrdinku, ale nejradši by se vybračela nějakýmu týpkovi na rameni, nebo aspoň do tý chvíle než si uvědomí, jak by to bylo trapný.

Čumim do stropu a do zdi a je tma. Myšlenky se zběsile honí hlavou.

K tomu, kdo by se mnou chtěl trávit čas a je na mě milej a ochotnej udělat mnoho, se chovam jak čubka a po tom všem se mu nedokážu podívat do očí. Dlužim mu tolik omluv a snažím se to vynahradit tim, co to nevynahradí. A je mi trapně. Ví o mě toho tolik, že se divim, že se ke mně ještě hlásí.

Toho, kdo mě chce vidět a vojet mě z nudy a nedostatku sexu, vidět nechci a přestože máme podobnej problém, nechat se vojet taky nechci.

Ten, koho bych chtěla v posteli, mě v posteli už nechce. Sedíme vedle sebe a přesto jsme si už tolik daleko. Proklatý ticho přeruší občas nějaká věta, taková věta, co si řeknou lidi, co se potkaj po pěti letech na náměstí a netuší, co by si měli říct, protože o sobě skoro nic neví. Ne, vždyť to neni zas tak dávno, co jsme leželi naposled vedle sebe. Nesnášim se za to. V jeho pohledu hledám ten střípek zájmu, ten kousek chtíče, nenacházím v něm však nic. Možná je to tím, že jsme si už nebyli v poslední době dostatečně blízko, nebo snad, tam už nic není. Zato moje oči sřší marností a zoufalostí.

A tak do sebe radši naklopim pár panáků. S tím kdo by se mnou chtěl trávit čas, před barákem toho, kdo by mě vojel z nudy, na zapití smutku.

Kurva holka, tak se rozhodni, jestli půjdeš zpátky, nebo jinam.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain