Leden 2014

Svoboda je jinde

13. ledna 2014 v 0:14 | mentally disturbed |  Střípky života
''Teprve když ztratíme úplně všechno, jsme skutečně svobodní'' - Ch. Palahniuk (?)

Nic mě tady nedrží. Možná pár lidí a věcí, pro který by mělo smysl se vrátit, ale ne kvůli nim nikam nezmizet. Lednička je prázdná, a tak plnotučná hořčice je přijatelnou pomazánkou. A když si osolim kafe, do kterýho jsem vrazila poslední mililitr mléka, dojde mi, že poslední cukr brzy nedojde, ale už došel. Byt, co hnije v létě a hnije i při teplý zimě, nemám ráda tak, jako svou schopnost s tim něco udělat. Pořád jsem tu a čekám na tu poslední kapku, co mě přiměje k tomu, že zabouchnu dveře zvenku a nějakej čas odpluju do úplnýho jinam.

Když se napiju počítám schody, co vedou k mým dveřím, abych ráno posoudila, jestli jsem se opila moc a nebo jen trochu. Byla jsem tam kde jsem si přála bejt, byli tam ti, koho jsem tam chtěla. Možná proto jsem tam byla a možná proto tam byli. Vedu další války pod stoly s rukama na stehně. Vlastně ne, jen rezignovaně sedím a přemejšlim o všem, že nic mi v ničem nebrání. Poslední rok žiju rokem minulým, a to ovlivňuje snad všechny mý kroky.

Čekala jsem, co se stane rok poté, co to začlo, jestli to náhodou nebude po půlroční pauze zase pokračovat. Ne, nic se nestalo. A tak čekám, čekám a nic se neděje. Těžko si někoho pouštím k tělu, protože nechci, aby se stal obětí mýho osamění. Ale tak jako každá zamilovanost a zamilovanost do tělesnýho kontaktu někdy vyšumí, snad někdy vyšumí i tenhle pocit, co mě vrací o rok zpátky a neustále mě nutí k tomu se litovat. Zbylo z toho přesně to, co ze všeho. Na ten pocit si už nevzpomínám, zbylo mi pár vět, co jsem si kdysi napsala, o tom jaký to bylo, a zbylo mi pár představ o tom, jak jsem se asi tehdy cítila. Nic už neni tak živý.

M., je třetího a třetího minulej rok jsme se taky viděli, ne? A mezitím asi jenom jednou, no možná třikrát. Přitom to nebylo to, na co jsem čekala. Jeho číslo jsem ztratila a po několika týdnech našla v knížce Všechny moje lásky od Hornbyho. To už bylo pozdě na výmluvy. Navíc v tu dobu jsem bojovala na jiný frontě. Teď, když jsem ale přišla domů měla jsem chuť mu napsat, ale pak mě to zas přešlo. Spíš bych napsala P., že jsem moc ráda, že mě vytáhl a že bych ho ráda viděla častěji, a že ho mám moc ráda. Ale nenapsala jsem nikomu nic. Udělam si zázvorovej čaj a lila ho do sebe po litrech.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain