Únor 2014

Druhý kolo

25. února 2014 v 23:37 | mentally disturbed |  Střípky života
So, do you feel it when you touch me? Do you feel it when you fuck me? Když to Iggy psal, cejtil se úplně jinak, než se cejtim já teď. Cejtil se možná tak, jak bych se potřebovala cejtit. Vlastně už ani nevím, co jsem chtěla ve chvíli, kdy jsem psala předchozí větu. Všechno to přebil pohřeb mý vlastní důstojnosti. V pořadí druhý. Jo, doufám, že druhý. Ale popořadě. Všichni jsme šli jinam, ale sešli jsme se zase tady a teď. Teda aspoň myslim. Tebe mám ráda, i když je to dávno pohřbený, tobě tolik dlužim, že nevim jak to splatim, tobě nedlužim nic, ale mohli bychom se třeba někdy sejít, abychom si dokázali svoji zoufalost žejo a s tebou se bavit nechci, protože nechápeš můj styl proplouvání životem, a neomlouvá tě, že jsi mě viděl dvakrát. Najednou jako by všechno ztratilo svojí atmosféru, jako by nic nebylo opravdový.

Flashbacky, deja vu a blackout. Kéž by první záblesky po probuzení patřily skutečně k předchozímu dni a ne k chladnýmu ránu ze začátku měsíce. Nevím kde jsem a nevím kde se hledat. Ale vim, že tohle už tu bylo. Vana byla hrob a voda hlína. Nesmeješ ze sebe tu trapnost. Mý tělo je klec, vim kde jsem, zase tam, odkud jsem se dlouho dostávala. Celej půlrok skrývání se před sama sebou. Před sebou neučečeš, uvědomíš si na 10. kiláku. Na tyhle stavy leda Krchovský nebo lano. Je tu ještě několik možností, než si to jít hodit, zmizet do úplnýho jinam. Potřebuju, aby čas běžel o něco rychleji a pak se zase zpomalil. Takový věci neříkej, chceme nekonečný mládí, kurva.


Ikaros pro chudý

9. února 2014 v 23:19 | mentally disturbed |  Střípky života
Domu přicházim nejčastěji v sedm. Ráno. Tancuju na songy z rádia, co vymejvaj lidem mozky, a jsem asi jediná, kdo nezná ty primitivní texty nazpaměť. Spát v mínus pěti před klubem by chtěl kde kdo, ale ne, zvedáme ho a hodíme ho domu a já se zase s údery sedmý ranní vleču domu. Někdy přijdu do školy rovnou z klubu, kde jsem zase tancovala na ty stejný rádiový sračky až jsem z toho vystřízlivěla. Jindy si zase svý problémy vyřešim na kapotě auta a pak už nic nechci slyšet, chci aby čas plynul a bylo třeba ticho. Jak se cítíš? Bavíš se? Chtěla jsem sex s Nikým. Chtěla jsem sex, ale nemám na to, abych si s někým povídala nebo psala, možná ani nechci poslouchat lichotky a milý věty, příběhy, rozhovory. Chtěla jsem se líbat, chtěla jsem obejmout, cejtit pevnej stisk, pevný objetí, ale to byl Ikaros pro chudý, a to z mý strany. Pamatuješ si vlasntě mý jméno? Vlastně mi na něm ani nezáleží. Ale jo, pamatuju si ho. Sedmá ranní za pár minut. Cesta na nádro, rozednívá se, no vlastně už je světlo. Zpátky se vleču a mam špatný svědomí, že to neskončilo, ale bude to pokračovat asi dál, zprávy, chuť se vidět, chuť si zapíchat, chuť jít na pivo nebo snad na kafe. Odhadla jsem to. Ne. Žádný oběti mýho osobního osamění, žádný oběti mý zdevastovanosti. Už žádný další. Při studeným ranním světle se táhnu ulicema a posloucham Divokej Západ, dvanáct let starej českej hiphop. Chlad a zběsile honící se myšlenky tomu dodávaj tu správnou atmosféru. Zkontroluju jestli je O. už v práci. Skrz sklo asi někoho vidím, ale nemám sílu na to, abych zaostřila, vlastně povídat si teď ani nechci, chci si lehnout a chci aby s tím skončilo, to co se dneska rozjelo. Bylo to dobrý, ale byl to jenom lék. Ten sex si neber osobně, prosimtě. Tohle bylo akorát to, co jsem potřebovala, dál nic nesmí bejt. Bylo to vysvobození, zneužití.

Ukončíš jednu kapitolu, ve který se od poloviny už nic nedělo.
Víš, že to udělat musíš, tak to prostě uděláš.
Úvod k tý další je divokej a rychlej.
Byla to poslední šance ztratit kontrolu.
Ale na druhý stránce týhle kapitoly nesmíš najít nic z tý stránky předchozí.
Nic z toho nesmí pokračovat.

''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain