Ikaros pro chudý

9. února 2014 v 23:19 | mentally disturbed |  Střípky života
Domu přicházim nejčastěji v sedm. Ráno. Tancuju na songy z rádia, co vymejvaj lidem mozky, a jsem asi jediná, kdo nezná ty primitivní texty nazpaměť. Spát v mínus pěti před klubem by chtěl kde kdo, ale ne, zvedáme ho a hodíme ho domu a já se zase s údery sedmý ranní vleču domu. Někdy přijdu do školy rovnou z klubu, kde jsem zase tancovala na ty stejný rádiový sračky až jsem z toho vystřízlivěla. Jindy si zase svý problémy vyřešim na kapotě auta a pak už nic nechci slyšet, chci aby čas plynul a bylo třeba ticho. Jak se cítíš? Bavíš se? Chtěla jsem sex s Nikým. Chtěla jsem sex, ale nemám na to, abych si s někým povídala nebo psala, možná ani nechci poslouchat lichotky a milý věty, příběhy, rozhovory. Chtěla jsem se líbat, chtěla jsem obejmout, cejtit pevnej stisk, pevný objetí, ale to byl Ikaros pro chudý, a to z mý strany. Pamatuješ si vlasntě mý jméno? Vlastně mi na něm ani nezáleží. Ale jo, pamatuju si ho. Sedmá ranní za pár minut. Cesta na nádro, rozednívá se, no vlastně už je světlo. Zpátky se vleču a mam špatný svědomí, že to neskončilo, ale bude to pokračovat asi dál, zprávy, chuť se vidět, chuť si zapíchat, chuť jít na pivo nebo snad na kafe. Odhadla jsem to. Ne. Žádný oběti mýho osobního osamění, žádný oběti mý zdevastovanosti. Už žádný další. Při studeným ranním světle se táhnu ulicema a posloucham Divokej Západ, dvanáct let starej českej hiphop. Chlad a zběsile honící se myšlenky tomu dodávaj tu správnou atmosféru. Zkontroluju jestli je O. už v práci. Skrz sklo asi někoho vidím, ale nemám sílu na to, abych zaostřila, vlastně povídat si teď ani nechci, chci si lehnout a chci aby s tím skončilo, to co se dneska rozjelo. Bylo to dobrý, ale byl to jenom lék. Ten sex si neber osobně, prosimtě. Tohle bylo akorát to, co jsem potřebovala, dál nic nesmí bejt. Bylo to vysvobození, zneužití.

Ukončíš jednu kapitolu, ve který se od poloviny už nic nedělo.
Víš, že to udělat musíš, tak to prostě uděláš.
Úvod k tý další je divokej a rychlej.
Byla to poslední šance ztratit kontrolu.
Ale na druhý stránce týhle kapitoly nesmíš najít nic z tý stránky předchozí.
Nic z toho nesmí pokračovat.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Násilník Násilník | 10. února 2014 v 13:43 | Reagovat

diwokej západ, nenechá tě chrápat
hrozně dobře napsaný, "vyřešit svý problémy na kapotě auta," proč ne

2 Násilník Násilník | 10. února 2014 v 13:44 | Reagovat

teda nemusel jsem sem psát nic, tvoji osamělosti to nepomůže a nejlíp to podtrhovaly ty príázdný komentáře,co?

3 Jane Jane | E-mail | Web | 12. února 2014 v 22:36 | Reagovat

Ono na to nejde moc co napsat.

4 mentallydisturbed mentallydisturbed | E-mail | Web | 14. února 2014 v 23:08 | Reagovat

Mý dechberoucí články :D

5 Víla Víla | Web | 9. června 2014 v 21:44 | Reagovat

Pročetla jsem více článků a tady ten komentář prostě nechat musím. Píšeš své pocity fakt skvěle.
"Zpátky se vleču a mam špatný svědomí, že to neskončilo, ale bude to pokračovat asi dál, zprávy, chuť se vidět, chuť si zapíchat, chuť jít na pivo nebo snad na kafe" Jako bych se v tom ještě loni viděla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain