Březen 2014

Smrt je lepší než umírání

28. března 2014 v 0:13 | mentally disturbed |  Střípky života
Díky, dík. Pomohl jsi mi nejspíš z tý zaseknutosti. Nebudu toho litovat, pokud se už nebudeš snažit se mnou opět navázat kontakt. Dneska nemůžu, no vlastně ani nechci, ani chtít nebudu a chci, aby tys taky nechtěl. Už ti nic nedlužim, koupila jsem ti přece pozdní oběd u Číňana na nádraží a to spolu s odřenýma kolenama snad splatilo celej dluh za vysvobození z bodu nula. Velký sny, co se možná tolik nemíjí s těma mýma, ale jeho myšlení je od toho mýho značně daleko. Jeho heslo je svoboda, kterou ale vidí jinde, než já. Jeho otázky mi kus mý svobody berou. Krok stranou byl asi opravdu krokem vedle. Nemam se ráda za těch pár chvílí, co jsem za tuhle záchranu obětovala. Jen proto, že to bylo jednodušší, než se dál vymlouvat, nebo říct pravdu. Takže se vracím na původní cestu a zkouším šlápnout jinam. Jednou, podruhý, potřetí. Možná ze zoufalosti, možná pro touhu, aby se něco zajímavýho stalo, abych nežila z toho, co se dělo před rokem, ale z toho co se děle teď. Ten důvod byl pokaždý jinej, ale dvakrát z toho aspoň trochu racionální.

Přistihnu se, jak se marně snažím někam nalákat P., když se vidíme u piva s ostatníma, sleduju ho a slintam a pak zase zíram na jeho mladšího bráchu a pozoruju, jak si jsou podobný. Slova plynou chvíli jenom kolem mne, pak se zase duchem vrátim do diskuze. Je to tak vzdálený, že by to mohlo začít znova. Dávam tomu stejnou šanci, jako před tim, než to začlo. Téměř žádnou, teda aspoň navenek.

''Dokument'' Tajemství. - To je ono, stačí jenom pozitivně myslet, pak nemusíš vůbec nic říkat a přijde to samo. Jako by to vůbec nevycházelo z tebe ale z ostatních. - Tak to je pěkná blbost... Když mi B. v hospodě vysvětlovala, jak to funguje, měla jsem z toho srandu, pak řekla: ''Čum, jak nás dneska pozve nějakej chalan na drink.'' V hospodě bylo asi 10 lidí, z toho asi pět holek, pravděpodobnost nebyla moc velká. Smála jsem se. O dvě minuty pozděli se směju zase, protože na náš stůl přistály dvě whiskovky. Číšník se usmál a vyřídil vzkaz od kuchaře. Díky, ale stejně tomu nevěřim. No a pak mi vyjdou věci o kteých jsem tajně snila a potom zase člověk neví, jestli v tom nebylo to zkurvený tajemství. Víc takovejch pseudodokumentů.

Nevyšlo to, mít se pod kontrolou, nespadnout pod stůl, nespadnout v očích svýho kamaráda, dočasně nespadnout na svý psychický dno. Vana je hrob a voda hlína, pohřbívam svý starý já a říkam si to, co jsem si říkala loni v listopadu. Je to celý nahovno, ale pak se ode dna odrážim a nasávam tu atmosféru města. To co mi chybělo, je zase tady. Cejtim to a je to skvělý. Hudba v uších a úplně jinej svět. To je to, co jsem si v poslední době nedokázala uvědomovat a prožívat to.

Svět je tak úžasnej, to víš že jóó-ó. Lítáme po kopcích, sjíždíme po sněhu dolů, jsme v náladě, je nám skvěle. Čerstvej vzduch a klid.

Nasávam a najednou dorazí P., mam radost, že se mu skoro nevěnuju, jen si občas všimnu, jak mě pozoruje. Proč? Proč já pozoruju jeho to vim, ale teď mi přijde, že ani jeden z nás nechce ukázat svou slabost a jednáme spolu dost neosobně. Možná ne, ale když si všechno tím odůvodnim, zdá se že to sedí. I když některý mý vtípky, co byly myšleny dobře, nakonec taky vyzní, jako narážky zhrzený nasraný a nešťastný bejvalky, co má pocit, že jí její ex něco dluží. Ten den jsem se propila do střízlivosti. Dovedla jsem domů tu, co to nezvládla a pokračovala jsem, pokračovala jsem i tam, kam bych snad nikdy nevkročila. Povídala jsem si na baru s týpkem asi něco přes dvě hodiny a ve výsledku si nepamatuju nic z toho, o čem jsme se bavili. Odchod domů mi málem ani nevyšel, protože po tom, co jsem vzdala hledání těch, se tkerýma jsem přišla, jsem potkala kamaráda, co nehodlal v šest ráno jet domů a hledal nějakej další otevřenej lokál. Prej ať jdu s nima. Přemlouvat jsem se nenechala a šla jsem. Zavřeno všude. Jde se spát.

St. Patrick v příjemný knajpě při příjemný živý muzice. Nechápu, proč lidi navštěvujou taneční kluby, kde hraje ''hudba,'' když o pár metrů vedle se hraje opravdová Hudba, umění. Další den se chystám zalehnout a napíše mi M., že jdem na pivo. Naposledy jsme takhle šli asi před třema rokama, takže nahodim oblek a jdu.

''Co budete dělat až z vás bude taky krev stříkat?''

Jsou chvíle, kdy se tvý hodnoty mění. Stojíš zase na začátku a všechny problémy najednou ztratí svou tíhu. Sedíme naproti sobě v hospodě, jenom my dva a s náma mrazivá atmosféra, ketrou se snažíme odlehčit. Jsou věci, který budou dobrý až uplyne pár dní nebo měsíců, ale když umírají rodiče, na tohle nikdo myslet nechce a poslouchat tyhle empatický rady už vůbec ne. Opíjíme smysly, bavíme se, sedíme v parku na lavičce a líbáme se. Jako by mu tohle mohlo pomoct. Asi ne, ale odvede to myšlenky jinam, i ty jeho, i ty mý. Jsou dvě ráno a vleču se zpátky domů tichým prázdným městem, spočítam schody v baráku a lehnu do postele. Tahle situace mě vzala možná i víc, než když jsem ve stejný situaci byla já. Jako bych o něj měla strach, jak se s tim vyrovná. Já si ty všechny nepříjemný události nepřipouštim a moje mysl je schová do úplnýho podvědomí, nechávam si to pro sebe. I když je to špatný, pokud tě ostatní litujou, to tě dokáže zlomit ještě víc. Možná proto jsem mu ani neřekla, jsem si timhle prošla, když mi bylo 13. Nesmí hledat pochopení u někoho kdo je na tom stejně a já nechci aby on litoval mě. Druhej den se to stalo a z tý zprávy mi bylo nějak smutno.


''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain