Červenec 2014

Dá se to dát

21. července 2014 v 22:08 | mentally disturbed |  Střípky života
Proplouvam beze šrámů životem. Vim, kde by měla bejt hranice, ale stojim jednou nohou na druhý straně. Na ničem nezáleží. Mně ne. Dneska, tady a teď. Nic víc. Nebo klidně si to zopáknem. Nic mě nesvazuje. Jen svázanost ostatních. Morální dilema. Jsem dylina? Asi jo, ale tohle rozhodnutí už neni na mně. Nezasloužený štěstí. Přes všechno, co se v poslední době děje, mi většina věcí prochází a vychází. Ostatním možná tolik ne. Karma je Mike Tyson, takže si to vyžeru do dna jako všichni ostatní.


Týpci se ženou a děckem

12. července 2014 v 17:22 | mentally disturbed |  Střípky života
Každoroční letní líbačka, kterou si nahrazuju obejmutí a je mi dočasným vysvobozením z pocitů prázdnoty. Je to pěkně na hovno, proč se tohle děje, nevim, ale jsem za to ráda. Asi. Všechny mý milostný tahy lze vysvětlit jako činy ze zoufalství, ale tohle je přitom můj styl.

Každej svůj.

Nechávam se fakovat a snad mě to i baví. Nakonec mi dojde, že tohle nikam nevede a je čas to vzdát. Druhej den měnim názor a zase slintam nad jeho úsměvem a necham se klidně fakovat dál. Miluju tě, hlavně proto, že spolu nejsme. Začalo to brzo, skončilo to v tu chvíli, aby to mělo šanci ještě jednou začít.

Trávim celý dny, večery a noci v hospodě, domu chodim s posledním stolem. Platí mi za to. Setkání s tolika různými lidmi. Některý se ženou za věcmi bez významu, někteří jsou prázdní. Některých mi je líto. Chlapi s prstýnky to maji sečtený, ať to vypadá jakkoli. Slizkej chlápek se ženou (asi zatim) bez děcka se mi válí po baru. Má slizký kecy a mě to nebaví. Zalejzá do koše. Je mi líto jeho ženy, co ho přijela nejspíš vyzvednout, ale nakonec odjela a nechala ho dál objednávat.

Týpek se ženou a děckem se shání po jiný a najde ji za barem, přesně za tím, za kterým pracuju. Nejsem to já. Je to ta zadanější z nás. Všechny vztahy jdou do prdele. Děcko a žena jako okovy. Ženská a děcko jako konec, konec života, ve kterým si můžeš vybrat to zvrácenější. Začátek tý éry, ve který je mi lidí líto, ve který je jasný, co bys měl a neměl udělat.

A pak jsem se zamilovala do týpka se ženou a děckem já. Neodolatelnej pohled. Seru na to, tohle by nešlo. Ticho, volá mi žena. Tohle jsou problémy, který zatim mít nechci. A nebo jo?

O pár dní pozuději pije šéf s kamarády, a tak piju taky, abych na to měla koule, tyhle večírky jsou na hovno. Odpočítávám panáky do doby než padnou pod bar a já zmizim s týpkem s neodolatelným úsměvem, děckem a ženou. Dám si sedm piv a jednu zelenou. U každýho stolu jeden muj kamarád s partou. Jsou dvě ráno, to je setkání. Byla to romantika, že jsem čekal, kdy vám tám zapálí číšník svíčku, říká mi druhej den jeden z mých kamarádů, když udržoval hladinku v knajpě. Ale hovno. Ta největší romantika se udála až po tom, co jsme se přemístili k němu domu, teda aspon co si vzpomínam. Sedmá ranní, budíček, cesta domu, desátá dopolední, budíček, brusle a cesta za sportem. Pak cesta do postele, hlavou mi běží, proč dělám takovýhle píčoviny. Když mě všichni chtěji v hospodě, neodolam a jdu. Uspořádáme další soukromej večírek v práci a je nám fajn. Všechno je fajn, tak píčovinu pustim z hlavy a další už neudělam, slibuju si. Další den zamomenu odejít z práce s posledním stolem a teplej letní večer trávim u pivka pod hvězdným nebem.

Děje se všechno, ale ve výsledku nic. Mám pocit že je všechno skvělý, dokud nezačnu přemejšlet proč, protože důvody dlouho marně hledám. Všechno je skvělý, protože na ničem nezáleží a o nic nejde. A chvilkový radosti jsou zatím naplňující.



''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain