Srpen 2014

Dobrou

11. srpna 2014 v 13:50 | mentally disturbed |  Střípky života
Máš pocit, že co naplánuješ, nikdy moc nevyjde, že se chováš jak blbeček, že věci, co říkáš, občas nedávaj smysl, ale přesto věci z dlouhodobýho hlediska relativně vychází. Prostě o malinko víc než si zasloužíš. Čumíš na město z druhý strany. Chce to ještě sklenku. Sklenka neni, pijem z flašky. Když koukáš na dno, jdeš na to, je to divoký a nepadaji otázky, cos čekala. Asi by to takhle být nemělo, ale nevěřim, že mi tohle projde. Každej dostane,co zaslouží. Pak zvoní telefon, zloději jdou do baráku prej. Tak je čas to zabalit a jít spát domů. Škoda. Dobrou.

Hrdinové nekecaj a jdou do tmy.



Mezi bdělostí a sněním

6. srpna 2014 v 1:17 | mentally disturbed |  Střípky života
Černej pátek to byl. Den, kdy jsme si půjčili štěstí z následujících dnů.

Strach ze zapomenutí některých dnů mě nutí popsat už jednou popsané znovu. Jen kvůli sobě, starýmu nostalgikovi.

Nalejvam lidem všechny možný alkoholy, co si poručí. Nakonec si k nim sednu a klopim piva a předem objednaný panáky i do sebe. Svět se mi netočí, jsem o několik piv pozadu. Dějou se ale divný věci. Když je čas odejít, odejdu s Neodolatelným pohledem a oba se zapomenem vrátit domů. Zakempili jsme to na terase bytu na náměstí, odkud je vidět na nebe a na vylidněný centrum. Krása. Nevim, jestli ta noc byla dlouhá nebo krátká. Něco podobnýho by se dalo zažít i za střízliva snad. Ráno to zabalíme. Mike šel s ním, mě si nechal na potom. O dva dny později přišel Mike Tyson i za mnou a cejtila jsem se trochu ukřivděně, protože jsem nepykala za svý činy, ale za něco jinýho. Šéf v mý práci se nerad dívá na cizí štěstí. Dusno. Dusno všude kolem. Mike se vrátil neočekávaně i další týden. Už lidem drinky nenalejvam, všechno leju do sebe. Za to, že jsem na baru mi už nikdo neplatí, platim já. Blackout. Přes to všechno si držím hladinku i po dalších 5 dnů. Neděle pauza. Pak už se krotim. Točí se to v týdenních smyčkách. Skoro všechno. Doma skoro nejsem. Těžko říct, co je za den, jsem na tom stejným místě s podobnýma lidma. S lidma, se kterýma nekoukam na čas. Děláme všechno, co nás baví. Sny se mi mísí z realitou, realita se sny. Těžký je ráno usoudit, co bylo, je a bude.

Noční toulky tmou maj furt to kouzlo, i když už to není co to bejvávalo. Kam se to podělo? Všechno opravdový je už možná pryč, všechny prožitky a skutečný pocity. Žiju jenom ze vzpomínek, ze starých pocitů a utápim se v nostalgii. To, co je teď nemá sílu, kterou všechny prožitky získávají s přibývajícím časem. Je to fajn, ale přítomnost bude vždycky nedoceněná.

Čas letí a já si ještě přeju, aby začal novej tejden. Nevim, do čeho jdu, co budu říkat, co můžu udělat, nevím nic. Jen, že to nebude záležet na mně.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain