Listopad 2014

Black is the colour...

18. listopadu 2014 v 21:09 | mentally disturbed |  Střípky života
Hele, tohle už jsme tu jednou měli. Léto už je v háji a já očekávám další várku pocitů, kterou si odnesu z další návštěvy tvý postele... Vlastně jsem teď vymyslela tak dobrou větu, že jsem ji zapomněla, tohle je na hovno, neni žádná, co by připomínala její význam. Stejně jako všechny ostatní, co se mi v hlavě zrodí, když se táhnu po šichtě půlnočním městem z knajpy. Všem jsem piva přinesla. Deset piv vám, tak jedno pro mne. Čekám, že se ukážeš. Přišels. Dvakrát mrknu a jsi zase pryč. Kurva. Takže když jdu domu a okem sjedu k oknům tvýho nočního sídla, kde bych chtěla bejt. Je tam někdo jinej, párty. Další den se táhnu zase do práce a další taky. Nosim všechno v hlavě a tak je divný říct, že jsem nad tebou zrovna přemejšlela, kdyžs mi zaklepal na rameno a zatáhl mě ke stánku s punčem. Vlastně jsem přemejšlela, nad těma všema, co u těch stánků stojí a je jim zima, protože tam stojí. Je jim zim,a protože čekaj na punč, čekaj na punč, protože je jim zima. Pod neutrálním výrazem se snažím skrývat úsměv od ucha k uchu, jak jsem ráda, že se vidíme. Jsi víc sexy, než jak si tě pamatuju. To já asi zrovna ne. Ale čekáme na punč. Po dvou letech je to podobný, jen o něco mocnější. Divim se tomu, jak je to dlouho. Cejtim se přitom pořád stejná. Jen ty jsi jinej člověk, než pro kterýho jsem měla slabost před těma dvouma lety. Minuty se vlečou a roky potají ubíhají, takže načínam další desetiletí, který bude zase o něco mocnější. V kapse klíče od kola, který mi ukradli, od bytu, ze kterýho chci vypadnout a od hospod, kde vydělávam na svý sny.



Jizva na levým rameni

4. listopadu 2014 v 11:57 | mentally disturbed |  Střípky života
Studenej vítr a spadlý listí. Tohle je ta doba, co má svoji atmosféru. Nestěžuj si, že je ti zima. To byl ještě měsíc desátej: Vleču se cestou domu s O., je brzo ráno, a brzo ráno taky vstávam. Můžem se líbat, ale víc od toho nechtěj. Ale to ty už chápeš. Líbání je pro mě něco jako objetí. Dny utíkaj a já myslim na Týpka s neodolatelným pohledem. Jako bych si libovala v tý nenapněný touze. Chci ho. Chci aby mě chtěl.

Jdu na oslavu, a cestou ho zahlídnu. To jsou ty chvíle, na který čekáme, nebo aspoň já určitě. Když jsme ve městě, každej se svejma a pak se sejdem. Ráda bych počkala, až napíše první, ale co kdybych zas prochrápala nějakou šanci. Píšu já. Dneska by možná sám ani nenapsal. Nakonec se potkáme ve stejným klubu, i přesto, že nevěděl, kde jsem. A snad ani já sama bych se tam nikdy nehledala. Přisedla jsem si. Pak mizíme v patře. Jsme chvíli sami, pak ne. Holka snad nemůže bejt nasraná, když má v posteli dva chlapy, ale já jsem skromná. Ty bys měl bejt taky, kurva. Jsem na sebe trochu nasraná, submisivní role mě baví, ale i ta má svý hranice. Ale já neumim bejt nasraná na svý milence. Naštěstí nemám koule na to to vidět z jinýho úhlu. Jsem neláskou opilá a žiju si svůj ikaros pro chudý. Čas letí, venku je už světlo. Pokud nemáte rádi vstávání, nechoďte ani spát. Den je krátkej, tak si ze dvou udělám jeden. Když jedu třicátou čtvrtou hodinu, necejtim snad ani větší únavu než jiný dny.

V takovým dvoudni se dá stihnout i rande s kamarádem, který mi pomůže ze sebe všechno setřást. Navodí relativní pohodu i přes to, že jsem nevěděla, co od kafe u T. čekat. Víc od toho nečekej, nepřitahuješ mě a mě by sis ani nezasloužil, zkus někoho dospělejšího, kdo aspoň trochu ví, co chce a hlavně hledá vztah. Něco jsem měla říct, ale nejedu na perníku a to, že jsem v noci řádila, se možná promítlo i v mým projevu. Jenom sedim a snažim se konverzaci odvádět do neosobní roviny. A přiblble se usmívam. Cestou domu si uvědomim, že pro mě to byla menší psychoterapie, pro tebe ve výsledku neúspěšný rande, možná dobrej pokec.

Užívám si trochu vnitřní trýzně a jsem trochu na pochybách, jestli ze situace s N., ve který jsem, budem těžit oba, nebo já už ne. Z okna na ulici moc často nekoukam, ale když jednou za rok zavírám venkovní okna, v tý jediný vteřině, co můj zrak sjede na chodník, zrovna prochází on a já jsem zase na měkko a jsem jasná. Dělej si se mnou, co chceš a já ti za to ještě poděkuju. Snad bych se i ozvala na to, na čem jsme se domluvili.

Když se vleču do školy, v písničkách hledám svůj příběh. A von tam opravdu je. Jizva na rameni mi nezůstane, ale orlí perutě mě nesou dál a vejš. Když svý interprety objevím na flashce v práci, trýznim se a tuhle skvělou hudbu pouštím i lidem, co přišli utopit svý city v alkoholu, nebo probudit svý buňky po pressu s mlíkem.

Jsme moc mladý na to, abychom odpočívali. Večery u kytar, u kamarádů a za barem. Těžko říct, jestli jsem teď na sinusouidě dole nebo nahoře, je to jen o úhlu pohledu, když budu chtít, můžu se cejtit šťastně, i přes to, že někomu by se mohlo zdát, jak se sebou nechávam vyjebávat. Jenže zatim mě to dost baví. Dam přednost krátkodobým nejistotám před dlouhodobým stereotypem. Trocha mrazu běžícího po zádech než nudný pohodlí. Jdu do toho znova, pak to kdyžtak zkusim jinde.

''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain