Dlouhý stíny a spořádanej život

6. března 2015 v 19:22 | mentally disturbed |  Střípky života
Šplhám po svý sinusoidě zase vzhůru. Není moc důvodů. Možná mi stačí jen dlouhý stíny, který přes zimu nepotkáš. Možná mi stačí osvícený město ranním sluncem, večerními paprsky taky nepohrdnu a tak se městem ploužim a užívam si i to, že se nic neděje. Baví mě to. Mohla bych vám tu povídat o tom, jak spořádanej život vedu. Mohla bych vám vyprávět i o tom, jak zhýrale to vedu. Můžu vám napsat, jak běham, plavu, lezu, honim se za míčem a zajímam se o to, co žeru, jak chodim do školy a baví mě to, jak chodim do práce, abych se cejtila trochu nezávisle a neždímala matčinu peněženku. Všecko je pravda. Ale taky vám můžu napsat o tom, jak uběhnutý kiláky rovnam vypitýma pullitrama zlatýho moku, jak v noci nespim, protože lezu po knajpách a nebo ožíram hosty v tý mojí, jak zaspávam do školy, nebo tam přečkávam spánkový deficit a deficit tekutin, co ze mě vytáhly litry piva, se marně snažim dorovnávat a nebo o tom, jak spim se špatným chlapem. Všecko je pravda.

Slinty o tom dobrým uspořádaným životě tu psát nechci. Vejdou se sem jen kecy o mejch nočních vejletech a pseudodobrodružství, o štěstí, který nacházim v denním světle, lesku očí Neodolatelnýho pohledu, nebo časně ranním koitu.



Po večerech, co trávim opijením cizích lidí, nad nima přemejšlim a pak mi přijde celý lidský bytí úplně marný, bezvýznamný, nicotný a trapný. Jsou to divní lidi v krásným městě. Ten den, to byli divní lidi. A ne všichni jsou divní naštěstí.

Z některých lidí mam radost, že je můžu potkávat, pít s nima a třeba i obdivovat. Hned na začátek týdne tam, jako vždycky. Začli sem chodit noví lidi, lidi, co jsem sem přivedla. Živá hudba je pravdovej lék na všechny strasti a nejde se nebavit míň než skvěle. Jak se nic nedělo, jsem trochu jinde a pokukuju po V., pak se mě ptá, jestli někoho mám, že je to divný, že jsem volná. Tak říkam, že někoho mam. Nevim, asi jsem měla říct, ano nebo ne, a tak jsem si z těch možností vybral zrovna tu první. Přitom, co mi hrabe, to, že se člověk občas nechá ojet stejným týpkem, ještě neznamení lásku, vztah, nebo cokoli, na co se asi ptal. Ale v tu chvíli jsem se potřebovala asi utěšit, že i když jsme se celkem dlouho neviděli, pořád mám někoho, kdo mě ojet chce a kým se ojet necham. Ale to asi neni ta pravá definice vztahu. Žene. Když už jsme v knajpě poslední, zvednem se a jdeme na košíček pečiva, co nám nechtěj dát a bez polívky ani nedaj, protože polívku nechcem. A tak před náma stojí pivo, co mi nikdy nejelo. Nezvládáme poslední lok a V. pošlem za holkou, se kterou si psal, aby za ní šel. My se rozprchnem a druhej den na přednáškách asi každej přemejšlíme, nad nicotným bytím lidským, když takovejch skvělých věcí se stihne stát, až když si dáš pár piv.


A tak si kráčim s paprsky jara v obličeji.
A tak si kráčim s vločkama ve vlasech.
Kráčim dál tim mým městem.
Kráčim dál svým životem.
Pořád. A ačkoli postrádám důvod k radosti, baví mě to jaxvině.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 6. března 2015 v 20:50 | Reagovat

Polívka je grunt, kdo ji nejí, bude špunt!

2 Egoped Egoped | E-mail | Web | 6. března 2015 v 21:18 | Reagovat

Autorka tohoto blogu má hrozně dlouhý jazyk! :) A pak že z piva rostou hlavně prsa..

3 stuprum stuprum | Web | 8. března 2015 v 15:10 | Reagovat

Vždyť původně byl život jen o souložích a od Enkidua o chlastu, ne? :)

4 mentallydisturbed mentallydisturbed | E-mail | Web | 9. března 2015 v 13:23 | Reagovat

[3]: Áno...Přesně tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain