Nevíš nic

7. října 2015 v 1:24 | mentally disturbed |  Střípky života
Když jsem teď měla jednoho, co se jmenoval stejně, je to jako by sme si spolu už začli? V tom autě jsem udělala mezník mezi dvěma kapitolama. Tou, ve který se už nic nedělo, a tou, o který se neví, kdo v ní bude vystupovat, kdy se to rozjede a jestli vůbec. Ale můžeš to bejt ty. Jakovždycky. Něco tomu životu chybí. Když jsem si jistá, co potřebuju, můžu si to bez výčitek vynutit? Je to divný, ale asi jsem to udělala.



To byl ještě srpenec.

Ten, kterej mě chtěl, měl, je už hodně daleko. Už to vyprchalo. Teď nahánim toho, co se jmenuje jak ten poslední. A vlastně i ten skoro první. První, co jsem z něj byla vždycky fakt na měkko, to už je ale taky pryč. Teď koukam po jiných tmavých očích. Ve svý nadrženosti vysílam takový vlny, že mě možná bude chtít, aniž by věděl proč. Jakovždycky. A je to tady. Snad podruhý v mým zhýralým životě mě políbí někdo, kdo mě hned potom nehodlá vohnout, ale myslí to vážně. A to je kurva divný. Takovej začátek vztahu, takovej vztah a takovýho chlapa si nemůžu dovolit. Tohle je moc vážný, od toho se už očekává víc, než dokážu nabídnout. Dneska potřebuju někoho kdo mě natlačí na stěnu a nedá mi moc volnosti k pohybu, pusa na prvním rande mě naplňovala před lety, pak jsem už zapomněla jaký to je. Asi jsem ráda, že se nakonec rozhoupal, ale co teď, jak z toho uteču pryč? Ještě jedna pusa na rozloučenou. No a další už si nemůžem dovolit. Nebo jo?


Kufry už jsem měla sbalený, tak jedu co nejdál. Do úplnýho jinam. Nemyslim na nic, tohle je uplně jinej svět. Klid, slunce, hrskej vzduch, propocený trika. Zasloužený pivko v jiný nadmořský vejšce chutná ještě líp. Neuvěříš, protožes tam nebyl.

Když se vrátim, spláchnu pocity pivem a jedu dál, na další, na další pivo, který jsem možná nechtěla.

Po tejdnu se potkáme. Hodně známejch, ne my nejsme pár, hrajeme si na kámoše, to by šlo. Jsem ráda, že tu jsi, moc, ale nechci se hladit pod stolem. Asi to chápeš. Uteklo pár dní a my posloucháme býty z klubu, ale jsou moc hlasitý na to, abysme se slyšeli, tak jdeme kousek dál. Sedíme na lavičce a právě teď je ta chvíle říct to, co mi hlava celou tu dobu šrotuje. Teď taky. Jenom říct, že na to nemam, že nejsem holka na nějakej veřejnej vztah plnej očekávání. A stejně jako nemam koule na vztah, nemam koule na to, to celý vyklopit. Takže necham všechno dál plynout. Není to špatný se líbat s někým, kdo k tobě něco cejtí. Když tomu odebereš význam, je to fajn. Ale tak to neni. Kelímek mam už prázdnej a tak se sunem do mý knajpy a pak jdem k reprákům. Třem se o lidi, třem se trochu i o sebe, ale já se snažim třít spíš o ty lidi. Jakobych chtěla naznačit, že to z mý strany neni stejný, ale musí to spíš působit, že jsem holka, co nic nechce uspěchat. Jo, to jsem celá já. Pak jdeme zas do knajpy, ale to už s partou kámošů. Pak jdem z knajpy, ale to už zase sami. Ne, ani za ty dvě hodiny, co jsme seděli na tý bílý lavičce, jsem nic neřekla. Chtěla jsem, ale nemohla jsem si dovolit, aby si myslel, že ta slova byla ovlivněná tim všim, co jsme vypili. Tak neříkam nic z toho, co jsem chtěly. Neodhadla jsem to. Chtěla jsem, abys mě chtěl. Teď hledam cestu, jak z toho ven.

Pár dní pryč a já se nalejvam v knajpě pivama. Jsou tu dobrý lidi a já nevim co se sebou, tak proč ne, žejo. Musela jsem si dokázat, že jsem volná a tak se lepim na M. Proč, to si ráno nevysvětlim.

Další dny nalejvam já ostatním v mý knajpě. Čekam, že se stavíš. Chci pokecat, chci se líbat, chci ti říct, že spolu chodit nemůžem. Všechno bych chtěla. Pak jsem z toho smutná, když si poslední pivo dávam sama.

Jdeme spolu na oběd, zaplatim si to, nemůžeš platit za někoho, kdo si s tebou jen hraje, kdo ti dřív, nebo spíš později řekne, že už od začátku přemejšlel, jak to skončit. Leje, nemáme se kam schovat, tak stojíme na zastávce a je ticho. To nejde přece. Pak sednem do knajpy, kde taky občas nalejvam já lidem, a je mi fajn, když mě hladíš.

Když sedíme u řeky, stmívá se, taky necham všechno plynout. Pak to ale chceš posunout dál, ale to už musim brzdit. Tohle už si nemůžem dovolit. Druhej den se ploužim za bar. Jdu pomalu, abych toho hodně vymyslela. Když se stavíš, řeknu to všechno tak, jak to je. Jo. Dneska. Ale nakonec nemůžeš přijít. A další den jdem za sportem, ne se rozcházet, takže to necháme na jindy. Volam ti rychlou. Půl roku bez sportu. V nemocnici tě vidim naposled a pak zmizíš do svýho města. A nebudem si psát vážný věci pod modrou lištou. teď se ti nemůže posrat tolik věcí najednou.

Nechat všechno plynout.



Jo, 13 už mi bylo. Před osmi lety, tyvole.
Já vim, že ten článek za nic nestojí, ale musim si to napsat, protože za pár měsíců to budu vidět jinak a tyhle skoro čerstvý pocity budou fuč. Zbyde z toho jenom to, za co se nestydim, ale já je chci všechny!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 7. října 2015 v 17:18 | Reagovat

Hele, třináct netřináct, lidské vztahy se řeší pořád... :)

2 Egoped Egoped | E-mail | Web | 7. října 2015 v 18:04 | Reagovat

Krása ženské nelogičnosti :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain