Ještě nechci vysvobodit

23. února 2016 v 23:41 | mentally disturbed |  Střípky života
Možná začít, kde jsem tady skončila, to by bylo dobrý. Ať to navazuje, i když všechno bude ochuzený o bezprostřední pocity. Aspoň něco. Ať si můžu jednoho dne zabrečet, že všechno bylo kdysy dost dobrý vlastně. Ne, že bych si psala deníček, ale jo, píšu si ho. Věci, co se dějou, si nenápadně poznamenávam do diáře, místo toho, abych si psala schůzky a deadliny. Pocity, co žiju, ty si zase píšu sem. Vždycky si řeknu, co jsem to zase zveřejnila za shity, že dířv jsem to psala aspoň tak, že se to dalo číst. Pokaždý. Pak to čtu a je to umělecký dílo, co mi dokáže navodit pocity, jako bych tam byla. Divný a divný.



Vyhodili jsme starý kalendáře a prvního se probudili s naprosto novou vizí. Všechno bude jinak, budem lepší, žejo. Už loni jsme se o to pokusili. A předtim taky, nebo ne? Já se celkem posunula směrem, kterým jsem chtěla. Letos se zkusím šoupnout ještě o kousek dál. Některý věci mi jdou líp, některý mi moc nejdou.

Sport, piva, práce za peníze a práce zadarmo, tohle točim už druhým rokem. Takhle to šlo postupně za sebou. A takhle já žiju. Občas se mezi to vpletou nějaký líbačky s kámošema, který bych ráda odmítla, ale proč bych to měla dělat.

Týpek, díky kterýmu jsem oddělila dvě citový kapitoly od sebe (respektive skončila tu jednu klasickým rituálem a mohla bejt připravená na nějakou další), mi píše, že bude v mým městě. Netrefil zrovna den, kdy jsem byla plná energie, navíc ani nebyla šance, že bych ji následující týden načerpala. Navíc ani mě netrefil ve správným, pro něj výhodným, citovým rozpoložení. Ale nenechám tě opuštěnýho v cizím městě. Že bys mi dvakrát pomohl přestat myslet na toho, kdo mě měl před tebou? Poprvý to šlo, to byl ideální čas. Možná ten nejvyšší. Teďka je to ale ještě čerstvý. Teď jsem nějaká zaseklá, možná proto, že mi došlo, že animálním pudům dávam až přílišnej prostor. A to i v časech, kdy se to zrovna nehodilo. Promiň, P3. A promiň mi to i ty, co se jmenuješ stejně a pomohls mi z mrtvýho bodu pryč, když jsem tam byla naposledy. Dneska jsem tam znova, ale ještě chvíli se v něm chci podusit. Zaváhala jsem jen chvilku, když jsem se ti koukala do očí. Jak to dělam, že všichni máte tak svůdný pohledy. Nedělejte mi to. Možná, kdyby ses zeptal ještě jednou, kejvla bych a byla bych jinde, v jiným citovým rozpoložení. Na P3 bych třeba už nemyslela a hned po tobě dala bych prostor dalším hlubokým očím. Ale ne, dam pivo, pivo, pivo a vyjdem ven, snad 30 pod nulou, poslední šance se rozhodnout. Jdu spát, ráno vstávam. S přiblblým úsměvem, co mi na tváři zamrzl, odemykam dveře. Možná mi stačí jen ten pocit, že mě někdo chce. Ale asi ne tak uplně.

Neni těžký mě přistihnout jak číham, až mi napíše P3. A jo, píše. A někdy mě to fakt baví. Jen potkat ho je těžší. Jako správní kámoši bysme se měli potkat u piva, ne? Ne si psát úchylárny ve tři ráno.


Je středa, město žije. Mě to ale moc nezajmá. Když už pod modrou lištou neni na co koukat, jdu spát, je jedna. Po minutě ale měním názor. V posteli je mě škoda, jdu zkouknout, co se děje v klubu. Jasně, že by mě nevytahla jediná esemeska od spolužačky, ale věděla jsem, že bych tam mohla potkat P3. Takže nahodim hadry a jdu mezi podnapilý studenty hledat svý kámoše. Tma a lidi, ale ne ti, za kterýma jdu. Hledam a pak najdu všechno, co jsem chtěla. Lidi, za kterýma jsem šla, a pivo. A o pár minut si mě našel i P3, z čehož jsem měla radost. Občas mi stačí maličkosti, co vůbec nemaj význam pro nikoho. Jako správní kámoši bysme se měli potkat u piva, ne?

 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain