Rozpínání

31. května 2016 v 0:41 | mentally disturbed |  Střípky života
Všechno se rozpíná, míň molekul na větším prostoru, co se už nikdy nevrátí do svý starý podoby. Chvíli to pozoruješ a pak ti dojde, že je všechno pryč, všechny částečky jsou už tak daleko, že si už těžko domyslíš původní podobu.

Ale tam ještě nejsme.


Když nemáš žádnej plán, nic se nepokazí. Když máš jen vidinu, matnou představu o tom, co by se mohlo přihodit, je to fajn, když to přijde. A vono většinou všechno přijde. Skončili jsme, abychom mohli zase začít. Přemýšlím, jestli se má člověk louhovat v jedný vodě dvakrát. Ale když o tom přemýšlíš třetí měsíc v kuse, tak asi jo.

Všechno má svuj čas a spěchat nemá cenu, klidně si můžeš další pivo dát. Všechno má svuj čas a spěchat nemá cenu, stejně se stane všecho, co má se stát!
A na všechno srát.

Jsem v bodě, kde bych se chtěla chvíli zdržet. Nic velkýho, žádný závazky, nic, z čeho mít strach. Přesto se trochu bojím, že to bude mít tendence se zase rozjet a bude se čekat, že to začnu brát vážně. Ale na to já nejsem. Jsem furt ta malá holka, co chce mít volnost. - Nemysli na to. Vždyť to po tobě nikdo nechce. Řeknu si.

A všechno je zas dobrý. Je mi fajn. Jdeme spolu kolem řeky, jdem tam, kde se muj život vlastně trochu rozjel. Všechny románky, co mě nějak citově sejmuly, mám spojený s tímhle místem. Nemam pojem o čase, ani o ničem jiným. Jen vim, že chci bejt večer s tebou. A ty asi taky, ale je to celý nějaký chladný. On už večer ale je, zjišťujem po chvíli. Jenom čau a jdem každej svým směrem. Studený, divný. Začne lejt. Pohřbim se ve vaně a čekám, co bude dál. Je už pozdě, neprší. Jedu si pro objetí. Je to trochu divný, ale pořád dobrý. Už to pro mě neni tak žhavý, když vim, co přijde. Když to mam jistý. Jsme dvě malý submisivní dušičky, jako jsme byli loni, ale už se tolik nebojíme. Ráno se mi nechce pryč. Vleču se parkem a ani nevnímam muziku, co mi hraje do uší. Poslední dny tak rychle utekly, že mi ani nedošlo, že mam taky nějaký povinnosti. Ale s těma jsem se vypořádala, jak jsem ani nečekala.

A píšu to pozdě. Vůbec už nevim, jak to bylo. Jak to bylo v mý hlavě. Měla bych se polepšit. Za pár měsíců si nebudu moc číst, jak jsem na tom dneska byla. A nebudu větdět nic. Jak jsem se cejtila, co jsem chtěla, jak mi bylo a čemu jsem věřila.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

all you need is

love
fuck

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 31. května 2016 v 1:05 | Reagovat

Románky jen s Romy, ti jsou na ně stavění. :D Když si vezmeš mě, budu ti každý den plnit přání a objímat tě a líbat a obskakovat. :)

2 Fredy Fredy | Web | 31. května 2016 v 15:08 | Reagovat

zajímavý :-)

3 Niemand Niemand | Web | 3. června 2016 v 15:55 | Reagovat

K velkýmu překvapení sebe sama zjišťuju, že i z těch náznaků za půl roku moc dobře ví, jak se cejtil...
Jinak gratuluju k zvládání povinností.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain