Prosinec 2016

Je to celý o píchání vlastně

7. prosince 2016 v 1:53 | mentally disturbed |  Střípky života
Dopsala jsem minulej článek. Je to už pár tejdnů a teď mě mrzí, že jsem to nenapsala hned. Teď už si těžko vzpomenu na to, jaký to přesně bylo, žejo. Časem se všechny pocity pomalu vytrácí. I ty nejsilnější.

Čaj, dýmka. Pak pivko. Nějaký afrodiziakum, či co. Jako vždycky po týhle kombinaci na sebe máme ještě větší chuť než jindy. Je jedno, že končí říjen a že venku už nikdo nepíchá. Dětský hřiště ve dvě ráno.

Toulat se po městě, užívat života,nějaká kultura, párky a skončit u tebe v objetí. Nevnímat čas. Lidi si hodiny posunuli. A já přišla o hodinu s tebou, chci ji zpět.

Povinností moc nemám a tak se poflakuju tak nějak životem. Snažím se, aby nebylo moc dní, ve kterých se houby stane, ale přesto se to někdy stane. Naštěstí ne často.

Nosim lidem piva a když maj dost a jdou domu, my dva se chystáme taky. Přitom bych tu nejradši s tebou ještě chvíli byla. Obejmeš mě a máš mě. Jsme moc nesmělý na to, abysme to udělali hned. Ale jsme moc nadržený na to, abysme to neudělali. Tak se provětráme venku, dojde nám, že chcem oba to stejný a vrátíme se zase zpátky. A teď mi řekni nejdivnější místo, kdes to dělal.

Dny letěj jak splašenej drak. Jsme plný chtíče a tak se občas ztratíme z knajpy a místo dalšího piva si dáme jedno kolo. Kámoše v další knajpě s muzikou už nestihnu.

Na konci tejdne do sebe leju piva zas. Dam si o asi jedno víc, než jsem chtěla. Do tvý postele se vláčíme tmou přes celý město. Cestou se proplížim domu pro věci na další den. Spát jdem ráno a ráno i vstáváme. Jsem jak přejetá. Večer se zas snažim protáhnout k tobě, málem to nevyšlo. Jsme mrtvý a tak necháme kopulaci na ráno.

Po dlouhý době klasickej start týdne v hospodě s muzikou. V půlce toho tejdne zmizim do města, kde se jen jí, pije a sportuje. Skončí tejden, jako skončí další rok mýho života. Nemam to moc ráda, ale teď je to jiný. Snad si ani tolik nezasloužim. Citově sejmutá se vláčim domu.

Vidíme se častěji, ale nemáme na sebe tolik času v soukromí. Chybíš mi. Chci, abys mi byl blíž. Nějakej chlast a nějaký průpovídky jiných lidí. Tohle už tu bylo. Je to trochu divný, to jo. Skoro o sobě nic nevíme, přiznáme si po roce, co to spolu táhnem. Zejtra si pokecáme. Podpálíme dýmku a já ti řeknu i věci, kterých nikdo nemá tušení a je mi fajn. Asi jsem to potřebovala. Snad jsi ten správnej člověk.

Končí další tejden a my končíme pod okny koleje. Dveřma jít nemůžem, stepujem pod balkony a spřádáme plány. Po flašce vína, co jsme vypili cestou, to bude šplhat samo. Jo, jasně, že umim šplhat po prostěradlech. Nikdy jsem to nedělala, ale teď mam pocit, že mi to prostě pujde. Nakonec šla kolejná pryč a my mohli proběhnout. Nahoře dáme čaj a pak tam zůstanem s P3 sami. Jsem utahaná jak kotě. Ale trochu života v sobě ještě najdu. Cesta domu druhej den je nějaká smutná, přide mi. Taková stejná.

Vidíme se jen u piv a na konci tejdne u dýmky.

Poslední den v tejdnu koukam na západ slunce v jiný nadmořský vejšce a je mi krásně, i když chvílema necejtim prsty na rukou. Jednou bych chtěla bejt někde mimo města, lidi, v klidu, v přírodě a nevnímat tu nekonečnou a marnou honbu za štěstím a prachama.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain