Červenec 2017

Deset

27. července 2017 v 22:02 | mentally disturbed |  Střípky života
Deset let.

Život je uplně jinde než kde jsem myslela, že bude.

Chtěla jsem chodit na vejšku, jako všichni, co vystupovali u kolejí na zastávce z trolejbusu. Jo, když jsem byla malá, věděla jsem, že to bude nejlepší část života, pak už nic lepšího nebude. Měla jsem pravdu. Jen teď už cejtim ten zlom mezi časem, kdy můžeš úplně všechno, a časem, kdy už je to blbý. A to je blbý.

Ty koleje v mým městě jsou pořád stejný. Za poslední rok jsem tam strávila několik desítek nocí. Je mi trapný, že ke mně jít nemůžem. Nějak to takhle dopadlo. Žiju dva životy, který nechci spojovat. Možná ani proto jsem se nikdy s nikým nechtěla sbližovat. Každej má svý problémy a ty mu přijdou velký. Nechtěla jsem bejt litovaná a tak jsem naprosto odtrhla tyhle dva životy. Ten šťastnej a ten druhej, do kterýho jsem si netroufla nikoho vzít.

Ty se pořád usmíváš, říká mi kámoš. Jo, protože si užívam času s tady. Času, kdy si žiju svuj život, kterej můžu ovlivnit. To, co se děje doma, s tim moc nenadělam, rodinu si nevybereš a detství taky ne. Nechci říkat, že jsem měla nešťastný dětství, ale někdy to bylo prostě divoký a já s tim nemohla nic udělat. Zažila jsem vlastně takový věci, který bys mi neuvěřil ani ty, a to mě mrzí. Asi ti to jednou celý vyklopim, ale ještě ne. Ty bys to možná vstřebal, ale co tvoje rodina, nebo kamarádi, chtěl bys to určitě někam ventilovat a to nechci. A nechci si stěžovat. To ne. Všechno, co se kdy stalo, formovalo mojí osobnost a myslim, že je to dobře, že mi to něco dalo.

Chci trochu pryč. Chci svý klíče a svůj výhled na kus nebe. Takhle to nejde. Ty budeš mít ty klíče taky a snad to dáme.

A co by na to řekl táta?

To nevim.
''Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.'' Mark Twain